Třetí prozaická kniha Magdalény Platzové Aaronův skok líčí složitý příběh talentované výtvarnice Berty Altmannové, pro nějž se stal předlohou životopis Friedl Dicker-Brandeisové, žijící v letech 1898–1944. Rakouská Židovka, která vyrůstala a vzdělávala se v posledních letech rakousko-uherské monarchie, za první světové války a těsně po ní, studovala v době rozkvětu výmarské školy Bauhaus u slavných avantgardních malířů. Bezprostředně zažila dějinné a politické zmatky a přerody ve Vídni, Berlíně a nakonec i v Praze a Terezíně, odkud byla posledním transportem odvezena do plynové komory v Osvětimi.
Osu románu tvoří však ještě jiné dvě ženy. Kristýna, o čtrnáct let mladší Bertina přítelkyně, která po letech s odstupem svého stáří vypráví o jejich přátelství a o zradách, jichž se vůči Bertě dopustila, a Milena, Bertina vnučka, která nahlíží události svým ne zcela dospělým pohledem a zároveň do děje vkládá jednu z milostných zápletek. Různorodá je i narativní struktura, zahrnující kromě souvislého vyprávění také deníky, dopisy a dokonce i Kristýninu zpověď. Vedle vstupů trochu naivnější Mileny mluví obě další hrdinky dost podobným hlasem a jejich výpovědi nejsou rozrůzněny žádnými výraznějšími stylistickými odlišnostmi, takže jazyk Kristýnin zní velmi podobně jako šedesát let staré zápisky Berty Altmannové. Přesto je to stále jazyk inteligentní a vnímavý, díky čemuž se kniha čte se skutečným potěšením.
Oproti tomu, co by mohl sugerovat název románu, zvýrazňující exotické jméno vedlejšího hrdiny, či tomu, co přinášejí úvodní stránky, tematizující terezínskou tragédii, se židovská problematika nenachází v prvním plánu; pozornost je tu věnována především osobní stránce individuálních lidských osudů, dramat a rozhodnutí. Dějinná situace první poloviny 20. století ve střední Evropě je zde pouze pozadím, které bylo příznivé extrémním stavům. Postupující emancipace žen, rychlý rozvoj uměleckých forem a revoluční nálady doprovázejí hrdinčinu inklinaci k vyhraněným životním situacím a k zásadnímu dilematu, během něhož se zdá nutné volit mezi rodinným životem a životem tvůrčím. Rozhodnutí ve prospěch jakéhokoli řešení ale nevyhnutelně vede ke zklamání, podobně jako vytoužené a zároveň odmítané mateřství, které, zůstává-li nesplněné, je důvodem k frustraci a uskutečněné nepřináší očekávané štěstí. Všechny tyto citové nuance a odhodlání jsou popsány s výjimečnou, chtělo by se říci ženskou citlivostí pro surové záhyby osudu, jíž je malířčin portrét jemně dokreslován.
Už poněkolikáté se v poslední době (připomeňme alespoň poslední knihy Radky Denemarkové nebo Jiřího Hájíčka) ukazuje, že pro současnou literaturu je minulost vzdálená dvě nebo tři generace bohatým inspiračním zdrojem, a to bez ohledu na to, zda autor čerpá z autentických biografických příběhů nebo si je sám domýšlí. Těžiště příběhu i v knize Magdalény Platzové výraznou měrou spočívá v historii, a možná právě proto je nejslabší stránkou románu perspektiva současnosti, zamýšlená jako zrcadlová plocha odrážející ostřejší obraz historických událostí. Kromě vytváření jistého odstupu od popisovaných osudů se ale právě tato rovina jeví poněkud nedotažená a například scéna, v níž se Milena v současnosti zničehonic v Terezíně rozpláče kvůli krutosti holocaustu, se zdá přinejmenším přehnaná. Není také vyloučeno, že i toto byl autorský záměr, snažící se poukázat na jistou nevýraznost a ochablost života v době osvobozené od válečných bojů, ale zároveň zbavené s nimi souvisejícího vyostření pocitů. Pokud – jak se dá ze závěru knihy předpokládat – dívka zůstane v Izraeli, bude to navzdory, nebo kvůli tamním zkušenostem každodenního ohrožení života?
Minulost je zde nepochybně přesvědčivější než současnost a snad i přes to, co se píše o Kristýně, která „stejně jako se nedovedla duchem přenést do Vídně roku 1914, nedokázala si přesně představit ani nadšení nad prvním abstraktním plátnem, letadlem nebo hlasovacím právem žen“, autorka Aaronova skoku dokázala tento svět plný okouzlujících, omamných a velice často krutých proměn přiblížit, a to ve formě velmi poutavé a do poslední chvíle překvapující.
Autorka je doktorandka v Ústavu české literatury a literární vědy FF UK.
Magdaléna Platzová: Aaronův skok.
Torst, Praha 2006, 200 stran.