Stýská se mi po Hirsi Ali

Žiji v jedné z nejzajímavějších evropských zemí. Nizozemský spisovatel měl dřív dojem, že velkolepé události se odehrávají jinde, ale ta doba je pryč. Věci se dějí tady. Jsem obyvatelkou pozoruhodné země, která je za prvé titěrná a přelidněná, za druhé má čtyři velká města, jejichž obyvatelstvo tvoří z poloviny lidé cizího původu, převážně muslimové, a za třetí nedávno zažila dvě politické vraždy, z nichž jedna byla spáchána přímo ve jménu Alláha. Jsem tedy obyvatelkou země, která obsahuje prvotřídní přísady pro pořádnou sociální, politickou a náboženskou mizérii, a přesto zachovala klid. Jistě, v parlamentu jsme měli v poslední době potyček habaděj. Příjemné potyčky, přišlo mi, plné vášnivých diskusí o našich starých dobrých humanistických principech, které se odehrávaly kolem Rity Verdonkové, ministryně pro cizineckou politiku, nebo diskusí o naší svobodě slova, zakotvené v ústavě, které se točily kolem Ayan Hirsi Ali, zvané také Černý Voltaire. Ale ulice zůstala v klidu. A přestože i u nás bydlí přistěhovalci a jejich potomci na periferii a jsou hojně odkázáni na sociální podporu, nedošlo tu k ničemu, co by byť vzdáleně připomínalo válečný stav na francouzských předměstích. Seriózní neonacistická hnutí jako v Německu u nás také nenajdeme.

Že by pod povrchem tohoto relativního klidu, tohoto míru na polderech pořád ještě prosvítala naše národní tolerance, donedávna ve světě stejně proslulá jako naše dřeváky a větrné mlýny? Tolerance bývá zmiňována jedním dechem s úctou, ale základem naší tolerance, pocházející ze 16. a 17. století, není úcta, nýbrž její opak. Z duše jsme nenáviděli náboženství toho druhého, katolíci a kalvinisté neměli ani špetku vzájemné úcty pro své názory a osmdesátiletá válka byla kromě povstání proti Španělům i krvavý džihád ortodoxních protestantů proti katolíkům. Tato země však žije od nepaměti obchodem a mořeplavectvím, což jsou silné, praktické, člověčí záležitosti. Zákon zisku říká střízlivě: vyhýbej se střetům, obchoduj. Hrdé Spojené Nizozemí milovalo snášenlivost z toho prostého důvodu, že se to kupcům lépe hodilo do krámu. Holandská tolerance není ideologická, ale od samého začátku pragmatická. Že křesťanská víra předpisuje snášenlivost, výborně navazovalo na postoj nizozemských obchodních měst v 17. století, totiž že náboženské půtky musí konečně přestat. Motto nynějšího amsterodamského primátora Joba Cohena – „udržet lidi pohromadě“ – má hluboké historické kořeny.

Neodpustím si obraz

Nepřekvapilo by mě, kdyby vlivem rámusu kolem islámu došlo v Evropě k obrodě křesťanství. Co víc: domnívám se, že islám v Evropě v současné době uštědřuje původnímu náboženství tohoto světadílu pořádný kopanec. Náboženství je hrozné a nebezpečné jako poezie. Vytváří přímou spojnici s územím, na které normální, skeptický Západoevropan vstupuje jen s výhradami. Poetický rozměr náboženství nikdy nepřestane působit svou nespoutaností a troufalostí. Existuje dosah, na nějž lidský rozum nemá vliv, ale přesto se nás týká. Rituály, šílená a pošetilá dogmata, a především náboženské příběhy přispívají k tomu, že je nám ta zastrašující otázka, na níž jsme – jak se někdy v hloubi duše obáváme – závislí, přece jen někdy blízká. Existuje něco většího, než jsme my. Klaníme se tomu. Vážná pokora.

Jak nebezpečná může poezie náboženství být, nám samozřejmě dostatečně ukazuje naše vlastní evropská historie. Všichni to víme: znásilnění a porobení Konstantinopole v roce 1204; otřesné chování latinských křižáků, kteří způsobili, že je schizma mezi východními a západními katolíky definitivní; založení dominikánského řádu ve 13. století; pronásledování Židů a kacířů, pes s hořící pochodní v tlamě. Že kultura Inků a Mayů byla zničena ve jménu katolických králů Kastilska a Aragonie, si uvědomujeme, možná s jistým pocitem trapnosti, po zaoceánském letu, s hotelem a několika zajímavými výlety zahrnutými v ceně.

Pokud jde o naši dobu, setkáváme se s poezií náboženství téměř denně prostřednictvím moderního jevu – islámského sebevražedného terorismu. Islám je náboženství, které zakazuje obraz. Přesto jeho obrazy bloudí po světě. Jeden z nich, svatý obraz, se mně – a myslím nejen mně – usadil na sítnici. Sadžída al-Rišáví má hlavu a hrdlo zahalené bílým šátkem, rukama rozevírá svůj tmavý plášť. Povytažená ramena, krk nachýlený dopředu, postoj pětatřicetileté ženy vyjadřuje odhodlání, což je pochopitelné, protože tento záběr zaznamenává její zatčení. Přesto vyjadřuje i přesně to odhodlání, s nímž v listopadu 2005 na svatbě v jordánském hotelu Radisson chtěla rozsévat smrt mezi bezvěrci a odpadlými muslimy. Její nesmělý obličej se odvrací od šedobílého pásu nálože, který je vidět pod rozhaleným pláštěm. V obou rukou drží konec červené šňůrky. K výbuchu nedošlo, aspoň tedy u ní. Zatímco nálož jejího manžela vybuchla, jak se patří, včetně muže a svatebčanů, tahala ona za šňůrku nadarmo a byla odsouzena k tomu zůstat na světě, který se rázem změnil v peklo. Takový strnulý záběr má podobně odcizující účinek jako umění. Dívám se na ikonu mučednice, jejíž židle v nebi je prázdná. „Květy zla“ jednoho náboženství.

Možná i závist

Znovu však říkám, že je náboženství krásné. Když jsem před časem zabloudila autem v Severním Brabantsku a zjistila, kolik je tam i v těch nejmenších vesničkách kostelů, a nepřehlédla přitom, že ty cihlové kolosy z pozdního 19. století mívají jiné určení než původně – supermarket „Víra, láska a naděje“, bytový komplex „Dobrý pastýř“ –, padl mi zrak na sošku nad zatlučenými dveřmi ve vysokém, chladném průčelí. Samozřejmě jsem ji hned poznala – byla to pieta. Křesťanské náboženství, zejména katolické, je mimořádně krásné tím, že pošlapává druhé z desatera přikázání: „Nezobrazíš si Boha.“ Člověk obrazy potřebuje. Vzpomínám si, že když jsem to ráno dojela na dálnici, šedou dálnici v šedé lednové krajině, hřála mě ta soška u srdce. Ovšemže vím, že „Církev“ kolem té matky se zemřelým synem na klíně vytvořila několik dogmat, která vyslovují takové nesmysly, že většina věřících je bere jako příběhy. Duše i tělo obou se vzneslo na modrá, metafyzická nebesa. Ona otěhotněla, porodila, ale je pořád ještě panna. Líbí se mi ty exotické fantazie, které zřejmě mají oslepovat. Co se skrývá za nimi, je pro oko smrtelníka příliš velké a ohnivé. Soška si z podivností nějakého dění nic nedělá. V té jediné vteřině, kterou auto potřebuje, aby projelo kolem, vyzařuje měkký zármutek, který nám dělá dobře, smířený vztah ke všem, kdo si čas od času kladou zoufalou otázku, kde byl Bůh, když byl potřeba.

Nebudu zapírat, že ten současný křik kolem islámu mě konfrontuje s mým vlastním, z domova získaným náboženstvím a jeho pradogmatem. Sekta židovského rabína měla odvahu, neslýchanou drzost hlásat odpuštění. Je logické, že si současně kladu otázku, zda násilí, verbální nebo s použitím pum, které provází rychle se šířící nové hlavní náboženství v Evropě jako divoce se třepetající vlajka, skutečně k tomu náboženství patří. Nebo je to snad jen imperialismus stejného druhu jako ten, jehož pomocí se ve 4. století císař Konstantin a začátkem 9. století Karel Veliký postarali o to, že Evropa přijala křesťanství?

Nový Luther bude žena

Zatímco toto píšu, leží mi na stole izraelské noviny a americký týdeník.

„Muslimové přebírají Evropu“, píše starý Bernard Lewis, profesor na Princetonu, v listu Jerusalem Post. Odborník na Střední východ vyčítá bezpáteřní Evropě, že se vzdává bez odporu.

Americký týdeník na mém stole je Newsweek.Tam píše Fareed Zakaria, že současný náboženský boj mezi šíity a sunity v Iráku byl mohl být počátkem reformace islámu. Zakaria napsal knihu Budoucnost svobody. Říká v ní, že liberální islám nevznikne na základě argumentů liberálních teologů, islámských či ne-islámských, ale společenskými podmínkami, tak jako k tomu došlo v křesťanské Evropě šestnáctého století.

Mnohému Evropanovi zřejmě – stejně jako mně – připomíná násilí mezi šíity a sunity v Iráku naši vlastní bídu o několik století dříve. Ale kromě násilností a vraždění se mi nezdá, že by se dalo s naší křesťanskou reformací srovnávat. Dva hlavní proudy islámu jsou oba velmi staré. V současné době neusilují o teologickou obnovu, ale o moc. Moje holandská, pragmatická logika mi říká, že Irák je asi to poslední místo, kde byl mohl vzniknout liberální islám. Říká mi také, že společenské podmínky se mohou slučovat s teologií, a že se s ní dokonce, jestliže se ta reforma má zdařit, budou muset sloučit. A nakonec mi moje logika polderu říká cosi nestoudného. Jestliže v islámu dojde k reformě, nebude to tam, v tom kotli, odkud tohle náboženství pochází, ale na blahobytném Západě. A mohlo by se stát, že Martin Luther toho hnutí, čímž mám na mysli hlas, který přijde s argumenty, bude hlas ženy.

Stýská se mi po Ayaan Hirsi Ali. Stýská se mi po té somálské Nizozemce, naší senzační černé političce s tichým hlasem, který jako by se za řeči stavěl před ni. Bez špetky taktu spojila domácí násilí proti muslimkám, krevní mstu a obřízku s machismem islámu. A že by zrovna její hlas k uším těch, jimž byl určen – muslimských žen –, nedolehl? Všechny, jedna jako druhá, v tichosti, ale s rudýma ušima spolkly to, co jim předestřela. V jednom z nizozemských azylových domů pro oběti domácího násilí, obývaném převážně muslimkami, zapředla Ayaan po projekci filmu Submission se čtveřicí žen rozhovor. Nenašla u nich oporu, to jistě ne. Mlácené manželky byly všechny čtyři hluboce uražené, rozčilené, raněné znesvěcením textů z Koránu přepsáním na nahé ženské tělo, bez ohledu na to, zda ty texty násilí vůči nim ospravedlňovaly. „Přestaň!“ volalo jejich svaté rozhořčení, ale v jejich srdcích od té doby visí poplašné zvonečky.

Byla jsem zastáncem jejího nekompromisního přístupu. Šarvátky, konfrontace, výborně. Polemika podněcuje veřejnou rozpravu. Neobracela se samozřejmě na muslimské ženy, ty byly a jsou součástí výzvy k zamyšlení nad islámem a státem. Ayaan Hirsi Ali neargumentovala jako politická aktivistka. Kritičtí myslitelé jako ona, jejichž moudrost vychází z hořkých osobních zkušeností, usilují o uvědomění. Strategicky vzato je škoda, že odpadla od své víry. Ženský islámský Luther, a ještě k tomu černočerný, nebylo by to nádherné? Nebo jinak – vzhledem k tomu, že není teoložka – skutečně ten černý Voltaire? Ale kousavý Francouz, který bojoval proti moci církve, nikdy víru neztratil.

Evropa je sekulární, Evropa je osvícená, Evropa je demokratická a Evropa je – především – blahobytná. Pokud islám prodělá reformu, bude to v blahobytné Evropě. Proč jsem ze všech těch charakteristik vybrala právě blahobyt?

2084

Nově příchozí, ať už přicestovali z bývalého východního bloku, z Afriky nebo ze Středního východu, jsou na Západě vždycky oslnění blahobytem, západním blahobytem, který provokuje, přivádí k zuřivosti i okouzluje. Násilí proti Západu ve jménu islámu snad lze zdůvodňovat s odvoláním na náboženství, ale je to především reakce na kulturní výzvu, vnímanou jako nesnesitelnou, výzvu, která vypadá jako blahobyt. Že je blahobyt na Západě v jistém smyslu vedlejší produkt, to už bývá přehlíženo, protože základ, výchozí ideologie, se z velké části projevuje v tom, co tu není: není tu cenzura, nejsou tu vězení plná disidentů, není tu mocná síť úřednické korupce, není tu právní moc ve službách politického diktátora nebo stranického programu, není tu strach z autorit, a už vůbec ne strach z nějakého náboženství.

Před časem, při přednášce v Lipsku, jsem si veřejně položila otázku, zda už některý spisovatel píše román s titulem „2084“. Nesmírně mě zajímá, zda islám, který se pevně a definitivně usazuje v našem středu, sem bude jednou opravdu patřit a bude integrovaný v sekulární, osvícené, demokratické, blahobytné Evropě.

V otázce reformovatelnosti islámu vládne mnoho pesimismu. Základem křesťanství je Nový zákon s přikázáním lásky k bližnímu, přikázáním odpuštění – obě přísná, myšlena důsledně, tedy nejen pro vlastní klan – a s překvapujícím náběhem na odluku církve a státu. Matouš 22, 15–22: Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je boží, Bohu. Základem islámu, tak jak se v současné době po celém světě projevuje, včetně dogmatu násilí toho učení – jak rozsáhlé, jak nezpochybnitelné je? A navíc: nakolik je známo milovaným věřícím? Luther považoval za nezbytné, aby každý věřící mohl Nový zákon samostatně číst či poslouchat, a přeložil svatou knihu do němčiny.

Mám dva důvody, proč si myslím, že k reformě islámu dojde na Západě. První je, že věda, islamologie, s tím už začala. Výzkum pramenů, dějin, historického Mohameda a doktrín islámu tu v současné době probíhá nezávisle na muslimské ortodoxii. Navíc vědce v našich krajích méně snadno potká to, co se stalo súdánskému politikovi, teologovi a spisovateli Mahmudu Tahovi. Taha, který z dobrých, vědecky podložených důvodů navrhl, aby se uznávaly výhradně koránové texty z období Mohameda v Mekce – a to jsou mírumilovné texty, bez povinného džihádu –, byl v roce 1985 obviněn z odpadlictví a v chartúmském vězení oběšen.

Druhý důvod pro tu možnou reformu islámu zde na Západě jsou společenské okolnosti, o nichž psal už Fareed Zakaria. Znovu se dívám na Nizozemsko, momentálně mezinárodně vzato tak zajímavé.

Každé náboženství přizpůsobuje svou každodenní praxi podmínkám země, v níž působí. Jinak to ani nejde. Když jsem koncem roku 1992 cestovala s dcerou po Uzbekistánu, navštívily jsme společně s našimi šoféry, Rusem a Uzbekem, v Samarkandu rodinu, kde otec byl muslim a matka s osmnáctiletou dcerou pravoslavné. Když mě vloni vzal můj albánský nakladatel se svou rodinou na výlet do hor, objevila jsem obdobný, ještě rafinovanější model: i zde byl muž muslim, žena pravoslavná a dospělá dcera římská katolička. Samozřejmě jsem o těchto nábožensky vzato zcela bezstarostných rodinách dodatečně přemýšlela. Domnívám se, že to bylo stalinistickou diktaturou v těch zemích, že se všechny ty církve v ilegalitě zabývaly něčím jiným než přesnými předpisy svého učení.

V Nizozemsku jsou společenské podmínky přesným opakem diktatury. Tato země je asi nejsvobodnější, nejsvobodomyslnější na světě, a přitom jedna z nejblahobytnějších. Patřím k bojovné generaci, která v šedesátých letech minulého století vášnivě protestovala proti téměř všem tehdejším představitelům moci. Odbojnost od té doby značně opadla. Během sedmdesátých a osmdesátých let vyústila v bezstarostnou spokojenost na přelomu století – ze všech hnutí je vlastně dosud přítomen jen feminismus.

Pohled optimistický

Vím, čeho se naši islámští nově příchozí lekají. Když se dívám jejich očima, také se děsím banálního, vulgárního a otevřeného sexu v naší současné společnosti. Působí skoro jako nátlak, posedlost, navíc je často ve službách prázdné komerce. Přesto si dokážu představit, že nejedna muslimská žena je z toho brzy méně šokovaná, než by se – vzhledem k cudně zakryté hlavě – mohlo zdát. Ví, často lépe než my, že v zemích, kde ženské bytosti chodí zcela zahaleny, v Afghánistánu, v Pákistánu, to důrazné tabu muže údajně právě neovladatelně provokuje. Nakolik je v područí sexu kultura, která ženě vštěpuje, že je v zásadě chodící, sedící a ležící pohlavní ústrojí? Nakolik horkokrevná je společnost, kde se od muže očekává, že se bez zábran vrhne na každou náhodně kolemjdoucí ženu, pokud mu to nezapovídá mocný signál, boží předpis týkající se oblečení? Jedna posedlost možná vypadá jinak než druhá, ale jinak si mohou podat ruku. Považuji za logickou předpověď, že právě islámské ženy se v našem evropském blahobytu, včetně všech zásad, které k tomu patří, budou jako první cítit zázračně doma.

V optimistických náladách vídám někdy Nizozemsko, lakonickou zemi, která postrádá sklon k velkoleposti a teatrálnosti, jako laboratoř na okraji Evropy. Míchání nebezpečných, vznětlivých látek způsobí občas drobný výbuch, ale chemický proces prostě pokračuje.

Nejen svět se mění, ale i zeměkoule. Nizozemsko je ze všech evropských zemí v největším ohrožení, jestliže se časem, za povětrnostních podmínek, které se dostaví se statistickou jistotou, valící moře zase jednou ničivě vzduje. Můj román Utonulá se odehrává na pozadí přírodní pohromy na jihu Nizozemska, která před půlstoletím způsobila mnoho obětí. V knize se vrací věta: mohlo to dopadnout hůř.

Myslím na pozadí románu „2084“, který ještě musí být napsán. Historický vývoj často postupuje velmi rychle. Otázka, zda Mohamedovo učení může žít v míru s učením Ježíše, hrdiny evangelií, bude asi do té doby zodpovězena. Co se týče Nizozemska, mohla by ta otázka ztratit veškerou váhu v podmínkách neúprosné diktatury, tentokrát nikoliv politické. Protipovodňové zábrany v zálivu Oosterschelde, mořské hráze podél pobřeží a hráz Afsluitdijk mezi provinciemi Severní Holand a Frísko jsou ukázky vodohospodářského umu, zatím celkem spolehlivé, které působí, že obyvatelé Nizozemska mohou žít pod hladinou moře.

Spolu.

Přeložila Magda de Bruin-Hüblová.

NRC Handelsblad 10.–11. března 2007