Pamukův Istanbul

Orhan Pamuk ve své knize kombinuje vzpomínky na dětství a složité období dospívání s výkladem historie města, jeho obrazem v dílech evropských i tureckých spisovatelů a poetickým popisem pozvolna se měnících istanbulských čtvrtí. Umí čtenáře vtáhnout do děje, a i když je občas zapotřebí „prokousat se“ přemírou faktů a nejrůznějších „odboček“ k mnoha vedlejším tématům, kniha velmi dynamicky sleduje pestrou linii nejrůznějších příčin a následků.

Historické zvraty

V roce 1952, kdy se Pamuk narodil, prožíval Istanbul nepříliš radostné období své tisícileté historie. Po převratných reformách, které byly provedeny bezprostředně po vzniku republiky v roce 1923, po období vlasteneckého zápalu a horečného budování nového státu, který měl „dohnat a předehnat“ Západ, se ve společnosti začalo čím dál více projevovat rostoucí rozčarování. Reformy se ve větší míře dotkly v podstatě jen měst, obyvatelstvo na venkově živořilo stejně jako za osmanských časů. Navíc vládní politice na popularitě nepřidávalo ani tvrdé potlačování jakéhokoliv náznaku opozice. Důsledně prováděné protináboženské reformy zcela zásadním způsobem měnily život celé společnosti, v níž islám hrál po staletí roli nejen náboženskou, ale i společenskou. Snaha o jeho nahrazení tureckým nacionalismem, který se snažil eliminovat vzpomínky i instituce osmanského období, se v podstatě setkala s úspěchem pouze u armády, faktického držitele moci v mladém státě, a u bohatých republikánských elit.

Po necelých dvaceti letech existence republiky, v roce 1950, už bylo jisté, že s minulostí nejde skoncovat ze dne na den. Vleklá vnitropolitická krize vedla k volbám, které ukončily vládu sekulární CHP (Republikánské strany), jež vládla nepřetržitě od založení republiky. K moci se dostala Demokratická strana, od níž většina obyvatelstva očekávala zlepšení hospodářské situace, ale i celkové uvolnění společnosti. To se počátkem padesátých let částečně dostavilo – nová vláda věnovala velkou pozornost budování infrastruktury, byla přerozdělena půda, nově vybudované továrny ve městech začaly přitahovat stále větší počet venkovanů. I když se Demokratická strana snažila více orientovat na Západ (v roce 1952 vstoupilo Turecko do NATO), paradoxně za její vlády došlo k prvnímu výraznému odklonu od přísně sekulární republikánské politiky. Tento odklon s sebou přinesl mimo jiné odvolání mnoha protináboženských reforem.

Slibný hospodářský vývoj počátku vlády Demokratické strany ovšem neměl dlouhého trvání. Situace se začala v polovině padesátých let prudce zhoršovat s narůstající inflací. Relativně laxní postoj nové vlády k náboženským otázkám vyvolával stále větší znepokojení u republikánů i u armády. V roce 1955 se navíc velmi zkomplikoval vztah se sousedním Řeckem, kdy došlo po útoku na rodný dům zakladatele Turecké republiky Mustafy Kemala Atatürka v Soluni ke krvavým pogromům na Řeky. Ty byly ukončeny exodem téměř celé řecké menšiny z Turecka. Demokratická strana se, stejně jako dříve republikáni, přiklonila k represivní politice a snažila se potlačit opozici za každou cenu. To vedlo v roce 1960 k vojenskému převratu, který měl „obnovit sekulární základy republiky“. Celá šedesátá léta pak probíhala ve znamení radikalizují­cích se střetů mezi pravicí a levicí, jejichž vyvrcholením byl další vojenský převrat v roce 1971.

Dvojrychlostní město

V Istanbulu, který sice oficiálně přestal být hlavním městem, nicméně zachoval si – a stále zachovává – status nejvýznamnějšího hospodářského i společenského centra země, se tyto převratné změny projevovaly velmi intenzivně. Na jedné straně město utvářela rozsáhlá moderní výstavba a snaha co nejvíce připodobnit Istanbul evropské metropoli, na straně druhé pak chátrající historické stavby, které čím dál rychleji ustupovaly nové zástavbě. V Istanbulu daleko více vystupovaly na povrch rovněž propastné rozdíly ve společnosti. Žily zde rodiny, které byly nesmírně bohaté, snažily se co nejvíce napodobovat západní životní styl, a s přesvědčením – nebo alespoň naoko – odmítaly vše, co bylo spojeno s osmanskou minulostí. Také tu ale živořily početné vrstvy obyvatelstva, které žily na hranici chudoby. Počet jejich členů stále narůstal migrací z venkova a jejich jedinou útěchou často zůstaly vzpomínky na zašlou slávu staré říše.

Pamuk si schizofrenii svého města začal uvědomovat velmi brzy. K jeho přirozenému pozorovacímu talentu nepochybně přispělo i vzdělání, které mu, jako členovi velmi zámožné rodiny, bylo poskytováno na nejlepších istanbulských školách. Jako malíře jej pochopitelně přitahovalo nádherné panorama Bosporské úžiny, ale kromě toho i melancholie a romantika rozpadajících se nádherných osmanských paláců a letních sídel. Uvědomoval si bývalou slávu a velikost svého města i neutěšený stav, v jakém se Istanbul ocital v době jeho dětství a dospívání. Celou jeho knihou tak prostupuje tzv. hüzün, smutek, melancholie, jakási turecká varianta ruské chandry, o které Pamuk neustále mluví a ke které se neustále vrací, hüzün, který je do jisté míry i jeho životním postojem.

Bospor v kresbě a malbě

Na rozdíl od většiny členů své společenské vrstvy však Pamuk nerezignoval a snaží se pochopit paradoxy, které jej obklopují. Hledá způsob, kterým by mohl protiklady nějakým způsobem skloubit v jeden, navzájem se doplňující celek, který by se nespokojoval jen s pouhou imitací Západu. Při složitém hledání vlastní identity se snaží vidět své město očima západních cestovatelů a malířů, i tureckých literátů, kteří jej ovlivnili nejvíce. Zvláštní kapitoly, které jim věnuje, jsou – často podobně jako u Umberta Eca – jakýmsi „příběhem uvnitř příběhu“, který se následně přirozeným způsobem vrací k celkové linii knihy.

Některé kapitoly by se zase daly označit za jakési „obrazy z písma“. Pamuk spisovatel v nich popisuje Istanbul očima Pamuka malíře. Zvláštní kouzlo rozpadajících se osmanských paláců a starých dřevěných domů, stále se proměňující a přitom stále stejné scenerie Zlatého rohu a Bosporu, i zapadlá zákoutí a jejich obyvatelé pocházející jakoby z jiné doby – s tím vším se pozorný návštěvník může v Istanbulu setkat i na počátku 21. století. Takový cestovatel pak jistě ocení způsob, jakým se podařilo toto kouzlo zachytit i na množství fotografií, kterými jsou jednotlivé kapitoly doplněny.

Avšak ani v okamžicích, kdy je Pamuk naplněn smutkem a prožívá svůj hüzün, nevzdává se své ironie. Jejích šlehů nezůstává ušetřen téměř nikdo – ať už jsou to jeho oblíbení hrdinové, jeho rodina nebo on sám. Nebojí se také mluvit o věcech, které jsou dodnes v turecké společnosti většinou tabu – například o masakrech řeckého obyvatelstva nebo nebezpečí narůstajícího tureckého nacionalismu.

I když občas může mít čtenář pocit, že je celá ta pestrá mozaika, ze které je kniha seskládána, trochu chaotická, při pozorném čtení je patrné, že se autor drží pevné linie. Plní také slib, který dal čtenáři hned na začátku: „Tak dávej pozor, milý čtenáři. Budu k tobě upřímný a na oplátku prosím o tvou shovívavost…“

Autorka je absolventka FF UK, obor turkologie – dějiny a kultura islámských zemí.