„Nerad to říkám, ale improvizovat pro mě není žádná zábava. Tahle vážná záležitost mě ale dělá šťastným; šťastným, že žiji.“ Jeden buben se nezdá být právě nejinspirativnějším hudebním nástrojem, spojí-li se však s inovativním přístupem, může se stát dobrým východiskem. Vodorovně položený basový buben představuje pro autora výše uvedeného citátu, muzikanta Lę Quan Ninha (1961), pracovní plochu, na níž operuje s nejrůznějšími dalšími nástroji i nehudebními objekty. Pro svou tvorbu používá občas termín „nízkorozpočtová spektrální hudba“, čímž naráží na směr soudobé (hlavně) francouzské hudby, snažící se objevovat nové zvukové barvy. Zatímco spektralisté toho dosahují většinou za pomoci velkého orchestru, Lę Quan Ninh si vystačí s trochou bubenického harampádí.
Tento pařížský rodák s vietnamskými kořeny má za sebou studia na konzervatoři, kde se seznámil s díly hudby dvacátého století – kompozicemi Edgara Varèse, Iannise Xenakise a především Johna Cage. Právě za účelem provozování Cageových děl založil s dalšími kolegy kvarteto bicích nástrojů Quatuor Helios. Od poloviny osmdesátých let do současnosti pak natočili skladby dalších osobností současné hudby: Vinko Globokara, Toru Takemitsua nebo Jeana-Christopha Feldhandlera. S violoncellistkou Martine Altenburgerovou, klavíristou Thomasem Lehnem (který je jinak znám spíše díky své nekonvenční práci s analogovým syntezátorem) a dalšími hudebníky pak založil Ensemble Hiatus, který hraje hudbu Kaiji Saariaho, Mortona Feldmana či Georga Aperghise. Většina členů tohoto tělesa má zkušenosti také s improvizací a stejně tak i skladby v repertoáru jsou často v určitém smyslu otevřené, tj. nechávají některé z parametrů na interpretově rozhodnutí.
Od otevřených kompozic není daleko k improvizaci zcela volné, která postupně začala tvořit větší část Lę Quan Ninhovy pracovní náplně. Podle svých vlastních slov se v improvizaci snaží zjišťovat, co vznikne, vzdáme-li se různých opěrných bodů a berliček: notace, nejrůznějších klišé a zažitých představ o výstavbě hudebního dění. Zmíněný basový buben mu při tomto hledání slouží jako rezonátor, který – pokud sám není rozezníván – zesiluje zvuky předmětů na jeho povrchu. Mnoho času při Ninhových sólových akcích zabere ticho připravující cestu tu pro hlučné rány, tu pro jemné cinkání, ťukání nebo tření čehosi o cosi.
Improvizace osamělá a „společenská“ jsou podle Lę Quan Ninha dvě zcela rozdílné disciplíny. Vedle zmíněné violoncellistky Martine Altenburgerové (album Lovestream) patří k jeho dlouhodobým spoluhráčům třeba klavírista Frederic Blondy. Již více než dvacet let se na nahrávkách i koncertech setkává se saxofonistou Michelem Donedou (1954). Vytvořili spolu mimo jiné pozoruhodný záznam Montagne Noire (Ouie Dire Production, 1998), pořízený kdesi ve francouzských horách. Kromě lásky k nezvyklým zvukům spojuje oba muzikanty častá spolupráce s umělci z jiných oblastí, a jejich společné hraní je tudíž nezřídka doprovodem pro tanečníky, herce či básníky.
Ačkoliv jsou oba podepsáni pod dlouhými seznamy nahrávek, Michel Doneda i Lę Quan Ninh zdůrazňují, že při volné improvizaci nemůže nic nahradit živé setkání, a právě pomíjivost je tím, co dělá hudbu krásnou. Naštěstí se o tom budeme moci přesvědčit 2. května 2007 v Divadle 29 v Pardubicích a následující den v pražském kině Aero.
Autor je šéfredaktor časopisu HIS Voice.