Nevědomí politika

Jazykové excesy českých politiků přitahují zaslouženou pozornost, ať už je to neobvykle časté používání odkazů na Třetí říši, linoucí se z úst a mysli premiéra Mirka Topolánka, nebo rasistická, xenofobní uvolněnost místopředsedy vlády a ministra pro místní rozvoj Jiřího Čunka. Za pozornost ale stojí i obrana, jakou oba politici proti kritice své řeči používají.

„Nebyl to veřejný projev,“ podotkl k diskusím o nevhodnosti použití věty Es kommt der Tag předseda vlády. Textová zpráva, v níž se Führerova větička objevila, byla soukromá odpověď na dotaz novináře, a ten neměl nic jiného na práci než s ní běžet do novin. Ovšem k „noci dlouhých nožů“, která se měla stát oficiální strategií postupu Občanské demokratické strany ve státní správě, už premiér takové vysvětlení nenašel, tady šlo prý spíš o nadsázku, metaforu, která by ulehčila porozumění. Jiří Čunek se bránil velmi podobně: svá slova o opálených lidech, kteří pálí ohně na náměstí a dělají nepořádek, za což pak od státu dostávají uklidňující podporu, řekl v soukromém telefonickém rozhovoru s jedním z čtenářů Blesku, který bohužel někdo neslušně nahrál a poslal dál. Nebyla to tedy žádná oficiální příležitost, nic, co by mohlo vyvolat oprávněnou kritiku. Navíc citované věty byly vytrženy z kontextu.

Oba nejvyšší představitelé vlády obhajují svá nevhodná slova tím, že nebyla určena veřejnosti. Politik si brání zdánlivě velmi pochopitelné právo hovořit v soukromí úplně jinak. Soukromá sféra umožňuje uvolněnost, snížení pozornosti a odlehčení od odpovědnosti (ponechme stranou, zda vůbec existuje něco takového jako soukromý hovor za přítomnosti novináře, prostředníka mezi veřejností a politiky). Cenzura, která se objevuje v případě vystoupení na hlavní mediální scéně, se v zákulisí, mimo scénu, vypíná a nechává volný průchod asociacím a zapovězeným myšlenkám. Pracuje podvědomí, proudy, které jinak rozum docela dobře zvládá.

Čas od času se bariéra cenzury, kterou nezapomenutelně popsal Sigmund Freud, protrhne i na veřejnosti, protože spodní proudy jsou tak silné, že si samy najdou cestu na povrch. Tak se například Jiřímu Čunkovi stalo, že v televizi hovořil o Romech v protikladu k „normálním“ lidem, tentýž malér, a to je jistě zajímavé, se přihodil prezidentu Klausovi, když hovořil o „normálních“ lidech v kontrastu s Alem Gorem. Předseda opoziční sociální demokracie a bývalý premiér Jiří Paroubek zase velmi často pouští do éteru slovo „blábol“, miluje i „hlouposti“ či „nesmysly”. Těžko uvěřit tomu, že Paroubek věří v údernou argumentační sílu „blábolu“, tohoto jazykového polene, spíše se lze úspěšně klonit k variantě, že posloucháme jazyk expremiérova nevědomého řádu, jinak by slovo blábol nemohl používat bez ohledu na to, v jaké roli zrovna je – premiérské, nebo opozičně kritické.

Pro politickou kulturu určité společnosti jsou takové „chybné úkony“, přeřeky či „upřímná vyjádření“ v soukromí stejně důležité jako oficiální mluva na sjezdech, kongresech, v parlamentu nebo na státní návštěvě. Vysoký politik je jako magnet, který přitahuje pohledy ostatních, kteří kromě změn obličeje, váhy a oblečení bedlivě rentgenují i proměny jeho mluvy – ačkoliv politici si zřejmě myslí, že své perly a perličky sypou tupému stádu. Lidé se na politicích nevědomky učí, dotýkají se tedy i nevědomých pásem, v nichž se pohybují nejen politici, ale i oni sami. Čunkovi opálení lidé, Topolánkovy nože a další citace z Lingua Terti imperii, Paroubkovy bláboly, Klausovi „normální“ lidé, to vše se nakonec noří do našeho společenského nevědomí, kde se slova a pojmy znovu zakalují a přilepují na nové i staré souvislosti, aby časem vypluly na povrch s obnovenou silou, jejíž směr a mohutnost se dají dopředu těžko odhadnout. Ne – to nejsou jenom slova. Slova nikdy nejsou jenom slova!

Gilles Deleuze a Félix Guattari ve své knize Anti-Oidipus popisují nevědomí vždy s ohledem na společnost jako soustavu strojů, které donekonečna něco vyrábějí. Nevědomí, to jsou továrny na výrobu našich předsudků, tužeb, motivací, které nejsou nikdy jen čistě osobní, jednotlivé, nýbrž vždy také skupinové a společenské. Slova, která do těchto výroben budoucího smyslu padají, mohou běh mašin podstatným způsobem ovlivňovat, protože, jak se v knize Logika smyslu snaží Deleuze demonstrovat na příkladu stoiků, i slova mají své přímé tělesné konotace, umějí předělat skutečnost. Není jedno, co se ve strojích našich tužeb děje, a není jedno, co z nich politici vybírají, případně co se skrze ně dostává ve slovech na povrch a co ve slovech zase jako katalyzátor možných změn padá zpět.

I politici jsou součástí společenských proudů, patří do těchto mnohostí. A jsou-li jejich slova jen přirozeným projevem takových multiplicit, pak se můžeme začít úspěšně děsit. Okázalá sprostota, kterou politici, proměnění v malé kluky, v rozhovorech s novináři často kvůli familiérnímu pocitu otevřenosti a upřímnosti používají, je v tomto ohledu jen neškodně směšná.. Ale co když je ta puberta přece jen hlubší?

Autor je vedoucí kulturní rubriky v Hospodářských novinách.