Kdo má rád výroční ankety, ten si musí nějak omluvit dva neblahé momenty: soupisy nabízejí neprakticky bezbřehé množství inspirativních knih, nahrávek a jiných statků, a potom prostě jsou – mimo jiné – doporučováním produktů. Ale jsou také užitečnou konfrontací s lidmi z oboru. A kdo byl odchovaný stálou informační izolací do roku 1989, asi se nikdy nezbaví dychtivého zjišťování, kolik toho tušíme o londýnských a newyorských prioritách našich kolegů.
Zdá se, že nezávislý pop prožívá zlaté časy: jak uvnitř tvorby, tak na výsluní zájmu. Internet nesmírně pomohl zvýšit rovnost šancím pro ty, kteří se nechtějí nechat zastupovat Warnery či Sony BMG. Jedno z alb roku pro mnohé ankety, Silent Shout švédských The Knife, vyšlo zprvu de facto vlastním nákladem – dnes je z něj stylotvorná senzace a do katalogu ho vedle Depeche Mode kupují Mute Records. Americký portál Pitchfork získává vliv podobný papírovému Rolling Stoneu a je jasně jiný. Zatímco v první rollingstoneovské desítce jsou výhradně Američané (1. Dylan, 2. Red Hot Chili Peppers, 3. Sonic Youth, 7. hiphopoví Clipse, 8. nový rock’n’roll The Hold Steady), mladší globálnější Pitchfork nechává bez problémů vítězit zmíněné Švédy, vysoko umisťuje meditativní ultratvrdé Japonce Boris či britského rezidenta Scotta Walkera. Sběrný server Metacritic sice počítá recenzní průměr hlavně z amerických médií (a několika silných britských), ale ukazuje do různých stran. Absolutní jistotou, na které se letos revenzenti shodli víc než na neotřesitelném Dylanovi, je Savane – posmrtné album malijského urbluesmana Ali Farka Touréa, produkované britským Nickem Goldem (původcem kubánského Buena Vista zázraku). To slouží médiím dost ke cti, stejně jako příznivá pozornost věnovaná brazilskému avantpopu sedmdesátiletého Toma Zé (chráněnce Davida Byrnea), japonskému OOIOO, norským impresionistickým rockerům Serena-Maneesh nebo vancouverské scéně (vloni především písňovému cyklu Dana Bejara alias Destroyera). Je pitoreskní, že český server iDnes uveřejnil zprávu o výročních výsledcích Metacritiku (ironizující text napsal Radek Diestler), sama Mladá fronta DNES ovšem hudební rok 2007 vylíčila ve velkém článku jako turné Kabátu a desky nových SuperStar.
Pozoruhodné je, že některá alba procházejí napříč různými médii – a nezdá se, že by to bylo jejich mělkou prostředností. O delších básnických skladbách, které Joanna Newsomová natočila s harfou a orchestrem na album Ys (má ho prý k nám brzy dovézt distributor Starcastic), jsem už na tomhle místě psal. Newsomovou si přivlastňují snad všichni: od popových serverů pro mladé (cítí tu komerční potenciál nové Björk?) po The Wire, nejintenzivnější světový měsíčník pro současnou a avantgardní hudbu. Napříč plně mainstreamovými a nezávislými médii se takén řítí postrockeři TV On The Radio. Za poznámku stojí, že ve velkém anketním mixu stovek lo-fi, elektronických, jakoby folkových i hardrockových kapel naprosto absentují silné události z world music (zmíněný letos zemřelý génius Touré je snad jediná výjimka). „Etničtí“ manažeři prostě vytvořili paralelní struktury i trh, do značné míry izolovali své svěřence od živého světa umění. Letos je tomu dvacet let, co byl uveden do oběhu marketingový termín world music. Snad při té příležitosti dojde k diskusi, jaké plusy a mínusy celá věc vlastně přinesla.
Vzpomínáte si na nedávné časy, kdy se tvrdilo, že v hudbě už si jede každý sám za sebe a existuje jen nekonečno individuálních stylů? Tak letos zamával The Wire poprvé za dlouhá léta opačným znamením: připojil k výroční anketě sérii článků o nejaktuálnějších stylech a scénách. Jedním z dobových proudů je přibývání hluku neboli vpád tvrdých, hardcorových a noisových taktik do širšího hudebního proudu od mainstreamu (metalové hvězdy pro nemetalisty Mastodon) po nezávislé a intelektuálnější křídlo (Boris, skupina se zářícím názvem Sunn O))), Wolf Eyes). Dan Warburton se rozepsal o („nové“) improvizaci: pořád ještě nemáme lepší výraz pro hudbu, která s jazzovým „džemováním“ téměř nesouvisí. Mnohem spíš se podobá tvorbě jako společné činnosti. Setkání v čase a na jednom místě, aby přítomní něco vytvořili podle pravidel, která netěží ze žádného hudebního žánru. Řvoucí publikum pražského koncertu norských Supersilent nedávno potvrdilo, že tváří v tvář povedené magické situaci se nemyslí na to, zda ta hudba není nějak moc nová nebo neznámá. Zkušený Warburton (který vede velmi dobrý hudebně kritický web Paris Transatlantic) vidí v dnešní improvizaci několik proudů.
Interesantně podezřelí jsou „redukcionisté“. V práci se zvukem ubírají na kvantitě a v hlučném světě plném informací se dotýkají ticha, prázdna. Není to líné či chytrácké zacházení s ničím, a už vůbec to není konceptuální vystavování prázdného soklu; je to rozpoutávání dramatu v maličkém měřítku. Zůstává dobrou vizitkou Čech, že mnozí cenění tu už hráli: Toshimaru Nakamura, Franz Hautzinger, Andrea Neumann, Will Guthrie, Mattin. (Některé ze zmíněných koncertů jsem spolupořádal, ale „dobrou vizitkou“ nechci v žádném případě povzbudit sebe – spíš ty, kteří na živou tvorbu dali peníze a prostor.) Zdá se, že z téhle scény opravdu povstává jakási nová vážná (a ostražitě vážená) hudba. Je v ní odraz přístrojů klubové elektroniky, stejně jako nových přístupů Johna Cage a Briana Ena, přitom stojí pevně na vlastních nohou.
„Všichni musíme zemřít a ani miliardář si nekoupí sekundu denně navíc,“ říká Jiří Černý v novém knižním rozhovoru Kritik z konzervatoře, když mluví o tom, že poslechu některé hudby se prostě vzdává. Nutnost vyrovnat se s tím, že všechna anketní doporučení nelze následovat, je součástí jejich dobrých impulsů.
Autor je hudební publicista.