Těžko uvěřit tomu, že záběry popravy Saddáma Husajna byly natočeny náhodně a skrytě a že o tom výkonná moc vůbec nevěděla. Na to byla smyčka kolem krku bývalého diktátora příliš obrovská. Její přehnané zvětšení mělo vypočítaný divadelní rozměr: smyčka tak posloužila jako centrum záběru, střed kompozice, na nějž se soustřeďuje pozornost. Obludnost katovského zatočení provazu přímo vystupovala z televizí a počítačových monitorů, aby jasně zdůraznila, že tyran dostal své, byl pokořen, zničen, zabit, a že všem, kteří ho budou následovat, bude činěno stejně.
Moderní justiční mašinérie, která byla v Iráku převzata po vzoru současného západního okupanta i kultury, k níž má Irák jako demokratická země sekulárního západního střihu náležet, byla v jednom okamžiku obrácena k dobám, kdy veřejná poprava byla důležitou součástí rituálu trestání. Bez viditelnosti trestu a představení fyzické a psychické bolesti nebyl výkon spravedlnosti nikdy úplný. To se ovšem v moderní době radikálně změnilo. Nové časy jsou charakterizovány „zánikem představení a zrušením bolesti“, jak píše Michel Foucault ve své slavné knize Dohlížet a trestat: kniha o zrodu vězení (Surveiller et punir: naissance de la prison).
Poprava či výkon trestu se stávají záležitostí neveřejnou, protože už přímo nepatří do systému spravedlnosti. Zahanbující verdikt, plynoucí z označení negativního činu a jistého vyloučení ze společnosti, byl proveden ve veřejném procesu, ukazovat proces trestání začíná být ponižující a nepřípadné. Veřejné mediální předvedení Saddámovy popravy patří do jiného historického kontextu. „U trestu spektakulárního,“ píše dál Foucault, „tryskala zahanbující hrůza z popraviště; obklopovala zároveň kata i odsouzence: a hrozilo-li, že promění hanbu, která byla uvalena na popravovaného, v soucit nebo v oslavu, obracela též pravidelně v zahanbení zákonné násilí popravčího.“ Odsunutí popravy mimo dohled veřejnosti má zabránit právě tomuto obrácení, v Saddámově případě v obrácení vraha na mučedníka. Videozáznam s obrovskou smyčkou na krku působí zcela opačně.
Foucault výslovně zmiňuje soucit či oslavu, ale už vůbec netematizuje problém pomsty, který z takového obrácení spravedlnosti může vyplývat, což platí dvojnásob právě pro Irák, jak se lze každý den přesvědčit na tamních ulicích. Přitom pomsta byla z moderního justičního aparátu dávno vyloučena: člověka a jeho přestupky trestá stát či nadnárodní instituce, na niž státy v určitých případech převedly svou legitimitu. V ideálním případě je soud neutrálním prostředníkem v posuzování činů soukromých i veřejných osob. „Velká kulturní změna, kdy stát ve výkonu spravedlnosti nahrazuje jednotlivý subjekt, je nezvratitelná,“ vysvětloval mi před šesti lety Paul Ricouer: „Žijeme v kultuře, kdy individuu byla odňata možnost pomsty, ale současně nám ta otázka zcela odhaluje problém, který byl relativně vyřešen ve starých kulturách, v nichž byla pomsta legitimní.“ (In: Vaše ucho je stejně cenné jako mé, LN 15. 3. 2001.)
Není to úplně přesné, mohu-li si dovolit námitku vůči významnému mysliteli, který před dvěma lety bohužel zemřel. Je tu přece americký způsob popravování, který byl koneckonců použit i v Iráku. Odstranění veřejnosti z procesu popravy se tu řeší institucí „očitého svědka“ (eyewitness), který popravu viděl a může lidem říci, jak to všechno proběhlo a že odsouzený je skutečně nadobro mrtev. A navíc: mezi svědky jsou obvykle příbuzní obětí, kteří mohou učinit zadost své vnitřní potřebě osobní pomsty. I v případě Saddáma došlo ke křížení systémů – systému spravedlnosti pomsty a systému prostředkované spravedlnosti státu – a i při něm se, jak bylo vidět při čtení Foucaulta, může viník nakonec stát obětí, to když potřeba pomsty nepatřičně vybředne v médiích. Přesto pořád platí následující Ricouerova slova, mířená původně jen na druhý z citovaných systémů: „Předmětem spravedlnosti už není újma způsobená oběti, nýbrž újma způsobená zákonu. Trestá se porušení zákona. Netrestáme za újmu způsobenou osobě, ale za újmu způsobenou zákonu. To nás ale odvádí od člověka. Nejen od oběti, ale i od viníka, který jako by byl sám obětován trestem. Jako bychom tu najednou místo jedné oběti měli oběti dvě.“
Ricouer tento fakt nazývá „intelektuálním skandálem“, pohoršením, které volá do nebes. Skandální či pohoršující je ale i olbřímí smyčka kolem krku Saddáma Husajna, která přes média obletěla celý svět. Její výchovný efekt vůči současným a budoucím padouchům celé zeměkoule nemusí být tak samozřejmý, jak se na první pohled zdá. Oběti Saddámova režimu jistě mohou pocítit zadostiučinění, ale stejně tak je může přiškrcovat podivná úzkost z toho, že společně se Saddámem se do katovy smyčky dostal i celý systém západní spravedlnosti.
Autor je vedoucí kulturní rubriky Hospodářských novin.