Do poslanecké sněmovny dorazil další návrh velké novely zákona o pobytu cizinců a o azylu. Rozsáhlé novely obou zákonů jsou přijímány nejméně jednou ročně. Poslanci dostanou desítky či stovky stránek nesrozumitelného textu, zákon projednají jen ti z výboru pro obranu a bezpečnost a na ně se obrátí několik nevládních organizací s různými pozměňovacími návrhy, jež vypadají snad i zajímavě. Jenže ministr vnitra poslancům řekne, že novelu je nutné přijmout tak, jak je, a poslanci, kteří se v extrémně komplikované matérii příliš nevyznají, ji tak také schválí. Takto vše probíhalo až dosud. Tentokrát se ovšem v prvním čtení přeci jen určitá diskuse udála, novela byla kritizována a přikázána k projednání hned pěti sněmovním výborům.
Co se to tedy stalo? Nevládní organizace zabývající se migrací se na nejzasvěcenější poslance všech stran obrátili s řadou výtek vůči zákonu. Zákon má například zhoršit postavení smíšených manželství (občan-cizinec) a udělovat manželům občanů právo trvalého pobytu, tedy nejvýhodnější status cizince, až po dvou letech, což by tyto manželské páry připravilo o sociální dávky na jeden rok a způsobilo jim i další vážné právní problémy. Právní úprava dále rozšiřuje pravomoci policie věznit žadatele o azyl a znamená další krok k přesunutí těchto uprchlíků definitivně za ploty internačních táborů ministerstva vnitra. Zákon chce také zavést drobnou ryze byrokratickou šikanu cizinců v podobě zneplatňování jejich průkazů, pokud ztratí adresu, na které jsou hlášeni. Je otázkou, čím pak budou cizinci vlastně svůj pobyt prokazovat úřadům nebo na poště? Kolik Čechů bydlí tam, kde jsou oficiálně hlášeni? To je jen výběr z oněch 273 pozměňovacích bodů kritizované novely, a to těch ustanovení, jejichž obsah může být i pro laickou veřejnost alespoň trochu představitelný.
Ministerstvo vnitra na to reaguje tvrzením, že novela nijak nevybočuje z dosavadní praxe českého státu. A v tom má – cynicky vzato – pravdu. Zákon je opravdu plný zcela zbytečných administrativních překážek, poslední novely byly trochu zmírňující, tak je prý logické, že tato novela je zase pro změnu „trochu“ zpřísňující. Pokud tam jsou některé věci nedomyšlené, tak se to při příští novele třeba změní, anebo třeba neodstraní, však oni to lidé zkousnou.
Co se tedy změnilo? Možná zůstane vše při starém, ale možná se pomalu mění společnost a již nedopustí, aby se ministerstvo vnitra a Cizinecká policie chovaly tak, jak to doposud činily. Ačkoli je nutno uznat, že mnoho zákonů je neustále novelizovaných a nepřehledných, zdá se, že v případě cizineckého a azylového zákona je tato praxe dotažená dále než jen ad absurdum, spíše trans absurdum. Neustálé změny právní terminologie, dolaďování definic či jiné inovace na základě „poznatků z praxe“ ovšem nejsou pochopitelně zcela náhodné, jak by se mohlo zdát, nýbrž odpovídají zájmům policie a úředníků ministerstva vnitra. Jde jim především o to, aby měli nad lidmi pokud možno co nejvíce moci a přitom sami co nejméně práce. Při bližším pohledu lze navíc zjistit, že do zákona jsou vkládány věci, které se v praxi již dějí. Resort vnitra se tedy neřídí zákonem, zákon se řídí podle vnitra. Zákon je tak torzem jakékoli legislativní koncepce a změtí situačních potřeb jednotlivých složek státní správy právě proto, že státní úředníci k němu nemají úctu.
Druhým základním rysem dosavadní cizinecké normotvorby je snaha uplatňovat v cizineckých věcech (nikoli pouze na cizince; každý český občan, který se zamiluje do cizinky, to zažije zcela nediskriminačně také) jiný metr, než je stanoven standardními právními předpisy. Příkladem mohou být právě žadatelé o azyl (nově přejmenovaní na žadatele o mezinárodní ochranu, aby se to nikomu nepletlo). V právním státě je alespoň teoreticky nepřípustné, aby byl někdo zbaven svobody bez závažného důvodu. Státní orgány tedy musí v každém individuálním případě zdůvodnit, proč je ten který člověk nebezpečný (např. je podezřelý ze zločinu nebo je duševně nemocný), a jen s tímto odůvodněním jej lze – nejlépe rozhodnutím soudu - zbavit svobody. U cizinců ale stále dochází k pokusům vyhnout se tomuto zdůvodňování a omezovat je na svobodě jen proto, že spadají do určité právní škatulky (např. žadatelé o azyl). Tato praxe, o kterou se bezpečnostní síly snaží v mnoha západních zemích, je jednak proti základním lidským právům, ale je též velmi nákladná pro stát. Jen pro srovnání, v českých vězeních je celkem – včetně vazebních věznic – přibližně 20 000 osob, jen v roce 2005 požádaly o azyl 4000 cizinců (azylová procedura trvá často léta). Ministerstvo vnitra tedy nenápadně navrhlo rozšíření svého systému internačních táborů na kapacitu konkurující současnému Generálnímu ředitelství věznic.
Třetí negativní stálicí dosavadního zákona je neexistence skutečné migrační politiky. Místo vybírání mezi migranty kladou zákony stále další a další překážky pro všechny cizince, snad v naději, že zrovna ti špatní přes ně neprojdou. Všem cizincům je tím ztěžován život. Tak je tomu i s bojem proti fingovaným manželstvím, kterým je odůvodňováno zavedení oné dvouleté „čekací lhůty“. Pokud si policie nedá práci s vyšetřováním, což může dělat už nyní, tak i ti fingovaní manželé nakonec projdou, jen to budou mít o dva roky delší.
Cizinecký zákon přímo určuje právní postavení statisíců lidí, nepřímo ovlivňuje nás všechny. Nebylo by konečně načase, abychom i my trochu ovlivnili jej?
Autor působí v poradně pro občanství/Občanská a lidská práva.