Reforma justice je v české společnosti často skloňovaným souslovím. Mezi věcmi, které je třeba změnit, se nejčastěji uvádějí problémy s doručováním, přetížení soudců administrativou, zastaralé či „komunistické“ právní předpisy, formalismus při aplikaci těchto předpisů anebo i nízká kvalita soudců (nechuť k rozhodování či nekreativnost). Komplexní řešení těchto problémů by často předpokládalo velké finanční výdaje a dlouhodobou práci na lidských zdrojích působících v justici, anebo ještě lépe na celé české právnické profesi. Na druhé straně existují systémová opatření, jež lze udělat s nikterak velkými náklady a jejichž prospěšnost přitom může být vidět už poměrně brzy. Subjekty zabývající se lidskými právy zdůrazňují z balíku problémů justice především problematiku přístupu ke spravedlnosti.
Spravedlnost pro nemajetné
Téma přístupu ke spravedlnosti se týká lidí, kteří z řady důvodů nemají reálnou možnost využívat justiční mechanismy. Nejčastější překážkou je nemajetnost (celé téma bývá nesprávně redukováno na tzv. bezplatnou právní pomoc): nemajetní nemají finance, aby si na běžném trhu právních služeb koupili služby advokáta, a bez jeho pomoci nejsou samozřejmě schopni ani sepsat žalobu na soud, neřkuli pak před soudem své právo vyargumentovat. Jsou ale i jiné překážky na cestě za právem. Lidé, kteří jsou ve vězení, ve vazbě, ale třeba i jen v nemocnici, a jsou tedy de iure omezeni ve své svobodě pohybu, také nemají možnost hájit svá práva, byť by prostředky na advokáta měli (advokáta je totiž nutno vyhledat, domluvit se s ním, předat mu podklady atd.). Nejinak jsou na tom ti, kteří jsou ve svobodě pohybu omezeni i jen de facto, například nemocní lidé či důchodci. Také bohatí lidé se mohou ocitnout v situaci, kdy momentálně svými penězi nemohou disponovat (často právě v důsledku právního sporu, v němž pomoc potřebují), a advokáti se jimi proto odmítnou zabývat. A vedle mentálních postižení je nakonec nutno zmínit i bariéry socio-kulturní: negramotnost, neznalost úředního jazyka atd. Absolutní bariérou je pak stav, kdy dotyčného ani nenapadne, že by se mohl právně bránit, a veškeré justiční dění má za jakousi vyšší moc, kterou nelze nikterak ovlivnit.
Je jasné, že stát má zájem na tom, aby všichni jeho obyvatelé řešili své spory podle práva před orgány k tomu zmocněnými, a ne pěstmi či kuchyňskými noži. Proto je úkolem demokratického právního státu zajistit, aby všichni měli nejen formální přístup ke spravedlnosti, ale i skutečně efektivní možnost se svých práv domáhat, a aby právní ochrana nezůstala vyhrazena skupince právnických profesionálů a vrstvě bohatých, kteří si je najmou. Z tohoto důvodu je právo na právní pomoc považováno již za jedno ze základních lidských práv a státy zavádějí právní mechanismy, kterými potřební mohou právní pomoc získat.
Centra právní pomoci
Česká republika zůstává v oblasti zajišťování právní pomoci za vývojem v Evropě poněkud pozadu. Celý náš systém právní pomoci totiž stále stojí na soudech, které nemajetným ustanovují advokáty, jež platí stát. Toto nastavení je v praxi ovšem velice nepraktické. Starý člověk, kterého chce domácí vystěhovat z bytu, se velice pravděpodobně – i kdyby opravdu věděl, že má dojít na Okresní soud – nechá odradit úřednicemi v podatelně soudu, které mu v lepším případě dají jakýsi nesrozumitelný formulář, v horším ho pošlou domů s tím, že má podat žádost písemně. Většina lidí potřebuje mít možnost někomu hned zkraje vylíčit svou situaci a slyšet, zda jejich věc lze právně vůbec řešit, kdo je pro ni příslušný a jaký průběh může mít. Takovou práci dnes dělají – až na pár advokátů lidumilů – jen tzv. nevládní organizace, které jsou ale ze strany státu financovány značně nestabilně a vůči konkrétnímu klientovi nemají žádnou právní povinnost.
Tato situace je v řadě zemí, nejnověji též na Slovensku a v Maďarsku, řešena zřízením zvláštní státní instituce, jakýchsi center právní pomoci, která všem potřebným poskytují nízkoprahové první právní poradenství a která pak v odůvodněných případech posuzují nemajetnost žadatelů a ustanovují jim v jejich kauzách advokáty. Zavedení tohoto modelu dosud naráží na námitku, že zřízení nových úřadů by bylo drahé. Jenže už současný systém, jakkoli jsou náklady netransparentně ukryty v rozpočtech soudů, stojí poměrně dost peněz a pro práci s určitým typem právních problémů je mnohem praktičtější a levnější model centra právní pomoci s placenými zaměstnanci než model advokáta placeného dle úkonů právní služby. Stát by tak své peníze využíval efektivněji a mohl by začít systém určitým způsobem řídit. Například některé typy právních případů, u nichž je obzvláště velký společenský zájem (diskriminační kauzy, odebírání dětí z rodin do náhradní rodinné péče či do ústavů, práva obětí trestných činů atd.), by mohly být zvýhodňovány. Stejně by stát mohl podporovat ty strany sporů, které se pokusí o smírné řešení konfliktu, tzv. mediace. Dosud totiž systém nejen nikdo neřídí, ale není ani známo, kolik jím proteče peněz.
Systémové řešení zajišťování právní pomoci státem naráží stále na nedůvěru některých příslušníků tradičních právnických profesí (advokáti, soudci aj.). Zřízení nového orgánu by pochopitelně znamenalo výraznou změnu, ale domnívám se, že obavy nejsou namístě. Soudcům by ubyla práce se zkoumáním majetkových poměrů účastníků a mohli by se více věnovat vlastnímu souzení. Advokáti, kteří by o účast v systému měli zájem (platby státu jsou totiž pro většinu advokátů velmi zajímavé), by se přihlásili. Skončilo by netransparentní prostředí, kdy soudce, který věc sám soudí, současně rozhoduje i o tom, zda strany budou mít advokáty či ne.
Autor působí v poradně pro občanství/Občanská a lidská práva.