Ten, který kráčí po hruď ve sněhu

Existuje jedna jediná odvěká pravda, která platí pro všechny živé bytosti za všech okolností – nikomu není umožněno dopředu znát svůj osud, čili to, co mu bylo dáno do vínku. Pouze život sám ukáže, co je komu souzeno, jinak by totiž osud sám o sobě postrádal smysl... Tak tomu bylo již od počátků stvoření světa, od Adama a Evy, kteří byli vyhnáni z ráje, to je přeci také osud. A od těch dob zůstane tajemství osudu věčnou hádankou pro celé lidstvo i pro každého zvlášť, po celá staletí, ze dne na den, z minuty na minutu, navěky…

Ani pro tentokrát tomu nebylo jinak. Ano, i pro tentokrát se opakovalo opět to samé – koho by jen mohla napadnout taková věc, která se jevila za hranicemi veškerého lidského chápání, a budeme-li přesní, tak potom i za hranicemi božího záměru.

Jediné, co bychom mohli při pokusu vyjádřit nepostižitelné předpokládat, byla pravděpodobnost astrologického propojení dvou bytostí, o kterých bude řeč, jejich vesmírné bratrství, čili zrození na základě identického osudu ve stejném měsíčním znamení. Jiná možnost neexistuje. Připusťme tedy, že tomu tak bylo…

Je pochopitelné, že ani jeden z nich ani v nejmenším netušil, že existuje na zemi ještě někdo druhý takový. Jeden žil ve městě, v moderní přelidněné aglomeraci, jež přetékala davem lidí, množstvím krčem a kouřem ze šašliků, druhý přebýval vysoko v horách, v divokých skalnatých průsmycích hustě porostlých křovinami a ve svazích, které jsou přes půl roku pokryty uleželým stinným sněhem. Nešlo o nikoho jiného než o sněžného levharta. Existuje obor, který zkoumá život ve vysokých horách, a podle vědců jde o ťan-šanského levharta z rodu leopardů, o kočkovitou šelmu, k níž se řadí i tygři. Lidé si ho mezi sebou v místě výskytu pojmenovali Žaabars (čili levhart – střela), neboť toto jméno nejlépe vystihuje jeho charakter – při skoku bývá rychlý jako střela. A ještě mu říkají Kar kečken il’birs, což znamená Ten, který kráčí po hruď ve sněhu, což také odpovídá jeho přirozenosti… Jiní živočichové se vyhýbají nebezpečným místům, aby neuvízli v horských závějích, kdežto on je silný a volí vždy přímou cestu…

Pravý čas na lov v horách nastává většinou kolem poledne. V tu dobu se sem chodí napojit býložravci. Divoké srny – ečky a berani – archaři se scházejí z různých stran k tekoucím pramenům a říčkám, aby zahnali žízeň, často zde zůstávají několik hodin, až do dalšího dne. Ke korytu přicházejí spořádaně jeden za druhým, po malých skupinkách. Při skoku jsou lehcí a pružní, našlapují na cestu, přičemž se téměř nedotýkají země, jsou bystří, neustále ve střehu a pozorně naslouchají, aby se mohli kdykoli ladným skokem vznést do vzduchu a odběhnout pryč do bezpečí.

Žaabars nicméně velmi dobře ví, co ho jako dravce čeká. Musí vyčkat na kořist, obratně se schovat v úkrytu, aby mohl kdykoli nečekaně svrchu ze skály zaútočit (to je ta nejlepší možná varianta), anebo najednou vyskočit ze strany, zpoza keře, srazit oběť k zemi a prokousnout jí krk, ze kterého záhy vytryskne horká krev. Potom už má vyhráno…

Lovit oběť za běhu je tedy nejlepší poté, co se stádo dostatečně napojí. Proto musí levhart umět zalehnout ve skrýši někde poblíž a ani se nehnout! A trpělivě vyčkat, dokud od něj živá oběť nebude na vzdálenost jednoho skoku. Musí mít bystrý postřeh a maximální disciplínu, dokud ečky nepozvednou hlavy na úzkém krku, nezavětří ušima, nezablýskají nastraženýma průzračnýma očima, dokud nebudou stát předníma nohama po kotníky ve vodě, načež se začnou napájet neslyšnými doušky. Čím více se napojí prýštící vláhou, tím větší úspěch čeká na levharta. Ne vždy se však vyplácí zaútočit přímo, ečky a archaři přece jen mají rychlé nohy. Jsou rychlejší než zvuk, což je jejich jediná záchrana, nevyjí ani nekvičí, nebojí se utíkat, na rozdíl od některých dalších živočichů, jako například divočáci, kteří občas zapadnou ve zdejších močálech do suchých křovin. Když se tedy ečky a archaři dostatečně napojí, nejsou již tak rozdovádění, takže jakmile se vydají pryč od vodního koryta, levhart nesmí ztrácet čas…

I tentokráte dostal Žaabars kolem poledne chuť zalovit si někde poblíž pramene. Procházel houštinami a nikam nespěchal, vydal se podél říčky, která jako vždy šuměla, rozhlížel se po okolí a ohlížel za sebe – zezadu se totiž mohl objevit někdo z jeho skvrnitých druhů, sněžných levhartů. Stává se to a není to nic příjemného, zvláště když se na lov vydá celá rodinná smečka. Proč si ještě přidělávat starosti, proč by měli jeden na druhého řvát a pouštět hrůzu? Je lepší vydat se na lov sám. Šel tedy…

Byl jeden z posledních letních dnů, což je jedno z nejlepších ročních období v Ťan-šanských velehorách – zatím ještě nenastal čas sněžných vánic, průsmyky jsou stále průchodné, veškerá divoká zvěř je v tu dobu nejchutnější, za léto si totiž nastřádala tukové zásoby, ptáci zatím ještě ševelí, zpívají a dovádějí, jak se jim zlíbí, ptáčata stihla přes léto zesílit. V zimě tu však nezůstane ani noha, všichni ptáci odletí a vrátí se až za rok. Zimu by zde nepřežili…

Žaabars vykračoval, krčil se k zemi a rozhlížel, neobjeví-li se někde srny, které se blíží ke korytu, pohyboval se tak, aby jeho skvrnitá kůže nebyla mezi keři a skálami vidět. Žaabars byl vysoký, měl strmý a neuvěřitelně ohybný hřbet, mohutnou šíji a velkou, těžkou hlavu, kočičí uši a dobrý zrak, jeho oči pronikavě svítily ve tmě, tělo měl pružné, protáhlé a silné, byla mu dána jemně skvrnitá, hedvábná kůže a hustá srst, kterou na sobě podle starodávných písní nosili šamani a chánové. Kdyby jen byl tento živočich, který neslyšně kráčel po zemi, býval věděl, nakolik je podobný africkému levhartovi… Dokonce i ocasy měli stejně dlouhé a podobně tvarované. Je sice pravda, že je jeho příbuzný nucen šplhat po stromech jako nějaká kočka, aby mohl na svou oběť lépe zaútočit, na rozdíl od sněžných levhartů, kteří mají situaci usnadněnou – lezou totiž po skalách a srázech, navíc takové obrovské stromy jako v Africe ve výšce čtyř či pěti tisíců metrů nerostou, les se v těchto místech vyskytuje níže, v údolích, kde ve větvích a kmenech stromů žijí rysové… Stává se, že do oněch zalesněných míst levharti zabloudí, rysové na ně však prskají a piští, jako by do svého rajonu již nechtěli pouštět žádné další vzdálené příbuzné. Sněžní levharti však mají svůj vlastní svět tam vysoko nahoře, domovem jim jsou pouze nebeské hory, a velký lov vždy doprovází boje a závody v běhu s nedostižitelnými ečkami a archary…

Žaabars se nejprve rozhodl, jakou pozici zaujme, načež zalehl mezi balvany v křoví na břehu malé říčky. Schoval se ve své skrýši, připravoval se a brousil si drápy. Ečky a archaři sem měli dorazit co nevidět, bylo jich sedm a on je pozoroval, jak se blíží v řadě za sebou po kraji úbočí, šli s hrdě a zároveň polekaně pozdviženými hlavami. Zahlédl je skalnatou puklinou již z dostatečné dálky, nyní tedy v nehybné pozici vyčkával…

Ostré slunce svítilo vysoko na nebi, po němž lenivě pluly občasné jemné obláčky, jež protínaly ledovaté vrcholky Ťan-šanského pohoří. Vše se odehrávalo přesně podle scénáře zkušeného zvířete. Blížil se rozhodující moment lovu. Žaabarse mírně zneklidňovalo jediné: přestože se ukryl mezi balvany v pozici, v níž byl připraven k útoku, slyšel svůj vlastní dech a nevěděl si s tím rady. To se mu samozřejmě stávalo, pokud rychle utíkal, skákal či v boji ochraňoval svou samici, kdy se řev mísil s hlasitým přerývavým dechem, kdy létaly chlupy, kdy byl schopen rozsápat všechny okolo. V nehybné pozici vyčkávání, která vyžaduje plnou koncentraci a splynutí s prostředím skrýše, ve chvíli, kdy je třeba veškerou pozornost soustředit na okolí, se mu však něco takového nesmí přihodit. Kromě toho slyšel každý svůj nádech i výdech. Něco podobného se mu stalo poprvé. I srdce mu dnes bilo hlasitěji než jindy a v uších slyšel vlastní tep. V Žaabarsově životě nastaly za poslední dobu poměrně velké změny. Od minulé zimy se z něj totiž stal zarputilý samotářský levhart – žil sám, bez smečky ve vyhnanství, které může nastat, když na levharta pomalu, ale jistě dolehne stáří. Schylovalo se k tomu již dávno. Poté, co mu jeho levhartici přebral nový, mladý levhart, nikdo už ho nepotřeboval, jak tomu bývalo dříve. Byl to nekompromisní boj, přemoci soupeře se však nedokázal. Poté se ještě jednou setkali a smrtelně porvali, leč odehnat vetřelce se Žaabarsovi opět nepodařilo. Z predátora s ukousnutým uchem (o jedno ucho přišel zřejmě již v předchozích soubojích) se vyklubal neobyčejně zlý, vytrvalý a neodbytný živočich, který se vetřel do přízně levhartice – obtěžoval ji a dotíral, hrál si s ní a vyhrožoval, a to vše dělal přímo před Žaabarsem. Až nakonec levhartí matka, s níž Žaabars po dlouhá léta žil a jemuž dvakrát vrhla potomky (jeho první družka zahynula při zemětřesení v horách), s neznámým samcem s ukousnutým uchem odešla. Odešla od něj natruc, vrtěla ocasem nalevo a napravo, nahoru a dolů, protahovala svůj hřbet a boky i zády se otírala o nového nápadníka. Odešla a ani jedním okem nemrkla…

Žaabars se tehdy okamžitě vydal za nimi. Dohnal je, což nebylo příliš obtížné, rozběhli se totiž poklusem roklinou, navrátit chod věcí se mu však nepodařilo a situace se znovu opakovala. Opět se strhla divoká rvačka. Tentokráte se na Žaabarse vrhla i sama samice, lomcovala s ním a kousala ho, což se ukázalo jako poslední rána a definitivní porážka při snaze udržet si dřívější postavení ve smečce a pokračovat v přirozeném vůdčím postavení samce – pokračovatele vlastního rodu. Když se Žaabars trochu vzpamatoval, snažil se v sousední smečce, ke které se ve své unáhlenosti připojil, získat jednu z mladičkých, čerstvých matek. I tentokráte však byl souboj nemilosrdný, a přestože se Žaabars střetl se dvěma dalšími samci, nebyl nakonec úspěšný. Smečka se společně s matkou a mladými nápadníky odebrala do nejbližšího průsmyku vyjasnit si a dořešit své problémy, a on zůstal sám, opuštěný a vyvržený ze své podstaty, v boji o přežití rodu je totiž příroda vždy nakloněna čerstvým a nadějným silám.

Předtím, než se Žaabars naposledy vzdálil, potuloval se ještě nějakou dobu po okolí, tu se zastavil, tu bezhlavě běžel, tu spočinul, tu se vzepjal a počastoval hory procítěným zavytím. Pokud by si mohl vybrat, chtěl být jako vlk. Byl ohromený, mrzutý, nevěděl, kam se podít, dokonce ho opustila lovecká vášeň, neměl chuť bojovat a stáda kozorožců kolem sebe nechával klidně proběhnout. Statného Žaabarse, který ještě nebyl tak starý, šlo přece o silného a neporazitelného soupeře, totiž nyní vůbec nezajímali…

Ano, přesně tak tomu bylo. A tehdy, když se pohyboval v neurčitém čase bez pevně stanovených hranic, najednou na vlastní oči spatřil to, co ho trápilo nejvíce. Stál na skalním vyvýšeném srázu, zalehl ke kmeni rozvětveného keře, bezcílně se rozhlížel kolem sebe a najednou zahlédl manželský pár sněžných levhartů, kteří společně ubíhali roklinou – samec a samice byli mladí a jiným vztahem nepoznamenaní, čišela z nich síla a vášeň, tančili do rytmu, hravě kousali jeden druhého, aby si rozehřáli krev před tím, než se zbaví svého pozemského těla a vyletí vzhůru do nebes… I přes velkou vzdálenost bylo vidět, jakou touhou jím hoří oči.

Žaabars se bezděčně pohnul, popolezl na břiše a zavyl, měl velikou chuť se do země propadnout, kam se však mohl podít? Kdysi se i jemu dostávalo takového slavnostního okamžiku, také tak dováděl se svou družkou, která se mu tehdy obratně jako had ovíjela kolem nohou a sladce u toho předla. To samé se mu přihodilo i s onou mladou neposkvrněnou samicí, kterou si vybral v sousední smečce. Tehdy se i oni dva dali do takového manželského běhu, aby se vzdálili od svých levhartích druhů, aby se před nimi nepředváděli jako psi, neboť akt spojení dvou bytostí příroda určila samotnému páru, jemu i jí, v plném splynutí… Uháněli tedy ve sžíravé touze po splynutí, stejně jako rozpalovali své trupy v očekávání zázraku, nad hlavami jim hořelo nebe a v jejich očích se odrážely vzdálené vrcholky hor. Ach, celý svět kolem dokola zvonil a měnil barvu, byl tehdy podobně jeden z posledních letních dnů a oni, nový pár, také tak běželi jeden vedle druhého, nabiti vzájemnou energií, aby se dalšího jara objevili v horách noví potomci, kteří budou následovníky rodu sněžných levhartů…

Uháněli s větrem o závod, jejich těla téměř splývala a běžící trupy byly jako plovoucí ryby, za nimiž ve větru vlály ocasy. Ona byla neznatelně napřed, jak se sluší a patří, neboť taková jsou práva samice. On běžel asi půl hlavy za ní, ale ani o kus více, byl omámen vůní jejího těla, nemohl se nasytit jejího horkého dechu a i přes běh slyšel, jak hlasitě mu bije srdce. A cosi doposud neznámého Žaabarse silně znepokojovalo. Tu najednou zaslechl jakési nové zvuky, které k němu v ozvěně zanesl vítr – byly táhlé, dunivé a pištivé. Vznikaly kdesi nad hlavou, ve slunečních paprscích, sílily a nesly se v silných poryvech větru, v soumraku rychle zapadajícího slunce, v kolébání okolních hor a lesů. Ach, kdyby tak byl sněžný levhart věděl, že to byla vesmírná hudba života, velká předehra jejich spojení… Nestalo se mu to poprvé, nejdříve se před ním objevil nasládlý přelud, který se záhy změnil v nekompromisní realitu. Dny míjely, roční doby se střídaly, přelud mizel…

Rozmary osudu jsou nevyzpytatelné – tak tomu vždy bylo a tak tomu bude navěky.

V den, kdy Žaabarse vyvrhla jeho vlastní smečka, když jeho družka přede všemi utekla s vítězem s ukousnutým uchem, aby se mohli oddávat tomu, kvůli čemu proběhl celodenní samčí boj, Žaabars odešel a potloukal se po okolí. Bloumal a snažil se v sobě potlačit neutuchající zlobu, bezcílně se potuloval a dokonce ani nelovil. A právě tehdy se mu musel takový naschvál přihodit – v jedné ze zapadlých horských roklin ně narazil – na samici a jejího mazlíčka, čili soupeře s ukousnutým uchem, a to ve chvíli, kdy už byl pár téměř v sobě. To byl vrchol všeho: stáli nehybně otočeni zády, jako by k sobě byli přilepeni, a slabě vyli, přičemž po sobě pokukovali. Když zahlédli Žaabarse, zkameněli, jako by je k zemi přikoval. Vše proběhlo v okamžiku vteřiny. Žaabars si dodal odvahy, tupě zařval, sklonil hlavu a začal se přibližovat, byl připraven zaútočit, rozsápat je, rozkousat, rozedřít jim hrdla a pomstít se oběma naráz, neboť byli spojeni jako siamská dvojčata. Zbývalo mu udělat jeden jediný krok. V poslední setině vteřiny se však přeci jen zarazil a zůstal stát na místě, aniž by však od nenáviděné spárované dvojice odtrhl svůj krví zalitý hrozivý zrak – jakási síla, jakýsi hlas či vůle ho zdržely. Kdosi mu našeptával, cosi v nitru mu říkalo, aby je nechal být, aby se do aktu plození nevměšoval. Obrátil se a klopýtavým krokem se vydal pryč, přičemž sténal a utápěl se v bolestném řevu…

Z originálu Kogda padajut gory (Večnaja něvesta), vydavatelství Družba narodov 2006, přeložila Barbora Gregorová. Text přinášíme ve spolupráci s časopisem iliteratura.cz.