Beletristická díla historika náboženství a prozaika Mircei Eliada (1907–1986) se v českých překladech (Had, Bengálská noc, Slečna Kristýna v souboru Pět rumunských novel) začala objevovat od druhé poloviny osmdesátých let. Nicméně významněji se zapsal do povědomí české veřejnosti až o desetiletí později, kdy u nás vyšla většina jeho stěžejních děl věnovaných historii náboženství, z nichž mnohá dnes patří k povinné četbě studentů humanitních oborů.
Eliadovo dílo fascinuje svou obsáhlostí a všestranností, neméně zajímavá je však i autorova životní dráha, s níž se můžeme seznámit díky Pamětem, nedávno vydaným nakladatelstvím H&H u příležitosti stého výročí spisovatelova narození. Mircea Eliade se narodil do rodiny moldavského kapitána a už od mládí tíhl ke knihám a k filosofii – svoji publikační činnost zahájil v době studia na lyceu. Aby mohl dostatečně studovat a psát, zkrátil čas věnovaný spánku na čtyři hodiny; intenzivní pracovní tempo mu pak vydrželo po celý život. Během univerzitního studia byl žákem filosofa Nae Ioneska, který ovlivnil celou meziválečnou generaci intelektuálů (kromě Eliada také filosofy E. Ciorana, C. Noiku aj.).
Eliade po studiích odjel do Indie, kde sbíral materiál ke své doktorské práci. Tato část Pamětí je jedna z nejpůsobivějších, ačkoliv pro pochopení jeho zážitků z Indie je nutno sáhnout rovněž po románu Maitreji (česky ve svazku Bengálská noc, 1989). Tehdy dvaadvacetiletý Eliade se zamiloval do dcery svého indického profesora Dásgupty, jejich láska však nemohla dojít naplnění, o čemž pojednává zmíněný román. Po vynuceném návratu do Rumunska se zapojil do víru bukurešťského intelektuálního života, přispíval do několika periodik, vydával beletristická díla a pokračoval ve své vědecké činnosti. Jeho generace byla v rumunských dějinách první, která neměla historické poslání (nemusela bojovat o nezávislost) a mohla se plně věnovat rozvoji kultury a vzdělání.
Nicméně čas vyměřený poválečné generaci byl krátký a „teror dějin“ začínal být ve třicátých letech patrný. Eliadův profesor Nae Ionescu se přiklonil k extrémně pravicové ideologii Železných gard a jeho nejvýznamnější žáci s ním. O Eliadově pravicovém příklonu se po jeho smrti objevilo mnoho dohadů. Před čtyřmi lety vyšel česky deník Eliadova židovského přítele Mihaie Sebastiana, jenž ve svých intimních zápiscích s údivem zachycuje Eliadovu naivitu, s níž hleděl na Železnou gardu jako na příštího obroditele křesťanského Rumunska. Ostatně svého názoru na ranou fázi tohoto hnutí se nezřekl ani ve svých Pamětech. Rovněž je Eliadovi vyčítáno, že ani nikdy v budoucnu se k této etapě svého života nevyjádřil, nezalitoval (viz např. Norman Manea v eseji Felix culpa). Odpověď na tento problém nabízí erudovaný doslov překladatele Jiřího Našince, v němž se pokouší nahlédnout do spisovatelovy komplikované osobnosti na základě historických poznatků.
První díl Pamětí je beletristicky propracovanější, ve druhém díle se autor přibližuje spíše deníkové formě a na své deníky, které rovněž byly zčásti vydány, mnohde odkazuje. Dozvídáme se o jeho internaci v táboře v Miercurea Ciuc, kam byli koncem třicátých let posláni ti, kdo si zadali s krajní pravicí. Eliade odtamtud vyvázl shodou okolností poměrně rychle. Druhou světovou válku strávil jako pracovník rumunských zastupitelských úřadů ve Velké Británii a v Portugalsku. A na Západě již zůstal, ačkoliv jeho materiální situace byla v prvních poválečných letech víc než složitá. V Paříži byla tehdy významná rumunská diaspora (mj. E. Cioran, E. Ionescu, V. Ierunca, M. Lovinescu aj.), Eliade se nadto prosadil především svou odbornou činností; jeho prózy nebyly tak úspěšné jako v rodném Rumunsku.
Od roku 1957 působil na univerzitě v Chicagu, kde také vznikaly tyto vzpomínky. Jejich konec je už spíše jen výčtem jmen, s nimiž se autor setkal, a letmých postřehů z navštívených zemí, přesto stojí za dočtení až do poslední stránky, protože až zde je možné hledat odpověď na otázku, zdali se Eliadovi povedlo „žít v historii, nezrazovat ji, nepopírat, a přitom se podílet na jakési naddějinné skutečnosti“.
Autorka je postgraduální studentka romanistiky na FF UK.
Mircea Eliade: Paměti. Přeložil Jiří Našinec.
H&H, Praha 2007, 592 stran.