„Náš čas se naplnil, přišla chvíle zkoušky, čas přechodu ze tmy ke světlu, z uzavření ke svobodě.“ Když 16. června 2007 polský bulvární list Fakt zveřejnil (jak přiznala po dvou dnech redakce – falešný) dopis členky Kongregace Sester betanské rodiny Anny matce, Polsko zadrželo dech. Hromadná sebevražda v Kazimierzi?, Betanky se chtějí zabít? – strašily tituly v tisku. K neštěstí zatím nedošlo, případ ale ilustruje pozoruhodné formy zbožnosti v této katolické zemi
Betanky z Kazimierze lze těžko označit za zločineckou sektu či „nové náboženské hnutí“ podobné těm, před nimiž je varována školní mládež na hodinách občanské výchovy. Jedná se o vzbouřenou skupinu jeptišek z katolického řádu Sester betanské rodiny, jejichž kauzu sledují polská média už dva roky.
Kongregace Sester betanské rodiny (Congregatio Sororum Familae Betanensis) vznikla v meziválečném Polsku jako oficiální katolická organizace žen. Jako řádovou kongregaci s působností v celé katolické církvi ji schválil Jan Pavel II. v roce 1992. Sestry se zabývají hlavně výpomocí a administrativní prací na farách a výukou náboženské výchovy. Jako jeden ze svých hlavních úkolů uvádějí i „duchovní péči“ o kněze. Od třicátých let 20. století byl hlavním sídlem betanek Kazimierz Dolny u Lublinu.
Právě v klášteře v Kazimierzi se v létě 2005 uzavřela skupina jeptišek spolu s bývalou generální abatyši, matkou Jadwigou Ligockou. Nechtějí uznat volbu nové generální abatyše, matky Barbary Robakové. Oficiálně už jeptiškami nejsou – byly Vatikánem pro „neposlušnost“ vyloučeny z kongregace. Lublinský metropolita pak zakázal kněžím vykonávat jakékoli svátosti v kazimierském klášteře.
Spolu se sestrami v klášteře žije i františkánský mnich – otec Roman Komaryczko. Do styku s betankami se dostal koncem devadesátých let, když přijel dělat doktorát na Katolické univerzitě v Lublinu. Záhy našel společnou řeč s matkou Ligockou, s níž sdílel fascinaci takzvaným charismatickým hnutím – proudem, který katolicismus převzal od některých protestantských konfesí a jenž je založen na silném emotivním prožívání.
„Matka Jadwiga má v sobě charisma. Je vždycky milá, usměvavá – když je ti zle, tak tě obejme a potěší. Ze začátku jsem z ní měla velice pozitivní dojem,“ vzpomíná bývalá betanka (z řádu vystoupila krátce před vypuknutím konfliktu a posléze poskytla rozhovor novinářům z Gazety Wyborczi). Není nic tak zvláštního na tom, že se kolem Ligocké rychle vytvořila skupina horlivých příznivkyň, v drtivé většině mladých sester a novicek – děvčat s osobními problémy nebo z patologických rodin, které v matce Jadwize nacházely podporu a náhradu domova.
Když přijížděla abatyše, všechny sestry se povinně účastnily mnohahodinových modliteb. „To nebyly modlitby, to byla představení. Chytaly jsme se všechny za ruce kolem oltáře, sestry se modlily k Duchu svatému. Některé se chvěly, padaly. Pak se zvedaly a za chvíli padaly znovu. Některé novicky braly monstranci a objímaly ji,“ říká betanka. Jiná bývalá jeptiška zase médiím sdělila: „Jednou začala jedna mladá sestra tančit uprostřed kaple. Matka Jadwiga řekla, že je to tanec nevěsty, protože ona je k zbláznění zamilovaná do Krista. Mně připadala spíš jako erotická tanečnice. Pak padla na zem a matka Jadwiga také.“
Specifické liturgické praktiky prosazované Ligockou se nesetkaly zdaleka u všech jeptišek s nadšením. Časem se kongregace ostře rozdělila na mladé sestry, jež abatyši podporovaly, a starší jeptišky. Jadwiga Ligocká pak před bohoslužbou otevřeně ohlašovala: „Sestry novicky, mám k vám prosbu. Protože zbytek kongregace pochybil, je ovládnut Satanem. Ony potřebují naši modlitbu.“
Ti, kteří Jadwigu Ligockou znají dlouhá léta, tvrdí, že se abatyše změnila, když potkala otce Komaryczka. Jednoho dne ho prostě do kláštera přivezla – čtyřicetiletého, na první pohled nenápadného františkána. Jeptišky na něm začaly být závislé: když nepřijel, byly nemocné, prosily abatyši, aby ho povolala. Když přijížděl, byly celé nadšené. „I mně se ze začátku zdál hrozně sladký,“ vypráví jedna z bývalých betanek, „milovala jsem, když hovořil o kříži, Ježíšově smrti.“
Časem začala matka Ligocká veřejně vyprávět o svých zjeveních. Měla vize, že potkává děsivé draky a Kristus jí ukládá, aby svou činností draky potřela. Říkávala, že z Betanie vzejde „Jaro církve“. Líčila obrazy pekla, ve kterém se pro svou hříšnost a zpupnost smaží katolický klérus.
Z kláštera se začaly dostávat také informace o „bioenergoterapeutických praktikách“, které na mladých betankách uplatňoval páter Komaryczko. Sám tvrdil, že jimi pomáhá děvčatům „pocítit Kristovu lásku“, a používal pro ně termín „lehnutí“. „Dotýkal se mě a říkal, že mě otevírá Bohu. Vykonával u toho jisté pohyby a modlil se. Řekl, že mě tímto způsobem miluje Ježíš,“ sděluje anonymně mladá betanka ve zprávě, která se objevila na internetu.
Když se jedna z jeptišek a její kamarádka rozhodly o praktikách otce Romana říct jeho nadřízenému u františkánů, byly mu okamžitě zakázány veškeré styky s řádem betanek. Krátce potom byla po vizitaci z Vatikánu odvolána i abatyše Jadwiga Ligocká. Rozhodnutí uznalo 90 sester. Ostatní se spolu s Ligockou zavřely v klášteře v Kazimierzi. Otec Komaryczko se k jeptiškám připojil v červnu 2006.
Dnes jsou okna kláštera betanek v Kazimierzi zalepena. Na trávnících kolem vchodu jeptišky rozsypaly sklo. Odmítají mluvit s novináři i zástupci církve. Návštěvy rodin omezily na několikaminutové setkání u brány. Podle obyvatel Kazimierze je večer slyšet z oken kaple, jak zpívají a tančí. Dodnes nikdo přesně neví, kolik sester se v kazimierském klášteře skrývá.
Autorka studuje na FF UK.