Součástí Týdne nepřizpůsobivosti byl i boj o nový squat v Praze. Policejní zásah proti stoupencům alternativního ubytování provázela nepřiměřená brutalita a ponižování demonstrantů.
V sobotu 12. září je počasí teplé a slunečné. Před bývalým lázeňským domem v Apolinářské ulici stojí asi 300 lidí. Na místě jsou těžkooděnci, ale nic zvláštního se neděje – někteří z demonstrantů si stěžují, že akce je nějaká nezajímavá a jejich účast asi zbytečná.
Sotva však pár lidí vlezlo po laně dovnitř budovy, nastává první strkanice s policií. Demonstranti jsou vytlačeni ze silnice na přechod pro chodce, tak se po něm procházejí tam a zpátky. Po chvíli se policejní kordon pomalu přesunuje a začíná vytlačovat lidi od obsazeného domu. Část demonstrantů odchází na chodníky. Na místo doráží soundsystém, ale hraje jen chvíli. Z přechodu v Apolinářské jsou demonstranti postupně vypuzeni a část z nich se pokouší blokovat vedlejší přechod. Policie vyzývá k uvolnění vozovky, část shromážděných výzvy uposlechne. Hluk a zmatek zesiluje, na místo přichází čím dál víc těžkooděnců.
Squateři na střeše obsazeného domu megafonem vyzývají policisty, aby odblokovali dopravu. Zkušenějším pozorovatelům je jasné, že se schyluje k zásahu, a tak se lidé začínají přesouvat na chodník. Tam do nich policisté začnou strkat a nutí je rychle běžet dopředu úzkou mezerou mezi domy a zábradlím. Stovky lidí se dostávají do těsného sevření. Prchající demonstranti o sebe zakopávají, padají, někteří si odírají ruce o zdi. Nejhůř jsou na tom jedinci běžící přímo před policisty, kteří nešetří ranami obušky. U křižovatky se demonstranti rozprchávají. Část z nich odchází směrem k Palackého náměstí. Jdeme s nimi. Za chvíli se proti pokojně procházejícím rozbíhají další těžkooděnci. Všude kolem práskají „zásahové výbušky“.
Zbylí stoupenci squatingu se scházejí na Palackého náměstí, někteří se po čase vydávají zpátky k Apolinářské podpořit ty, kdo zůstali v domě. Ulice je už uzavřena. Trvá přibližně hodinu, než se asi stovka lidí dostane na křižovatku s Viničnou. Je to docela daleko od obsazené budovy, ale skandování ze střechy obsazeného domu slyšet je. Lidé se vydávají směrem ke squatu, cesta je však zatarasena těžkooděnci. Demonstranti se po celou tu dobu neuchylují k násilí. Najednou ovšem proti nim vybíhají policisté.
Good bye, Lenin?
„Ozval se výkřik: ,Lehni si na zem, ruce za hlavu!‘ Uposlechli jsme všichni. Opatrně se rozhlédnu kolem sebe. Podle postav stojících nad námi si připadám jako ve Star Wars. Vlhká zem pod kostelem svatého Apolináře je luxus, možná proto jsme přesunuti na studenou dlažbu. Volám: nastydne mi močák! Díky tomu jsem jedna z prvních, kdo se podrobí osahávání a urážejícím otázkám. Dejte nám své drogy a zbraně! Vysvětluji, že drogy neberu a že jsem slušná holka. Nasedám do antonu a po nějaké době jedeme do Bartolomějské,“ popisuje později zásah dvaadvacetiletá Eliška Brabcová, která se živí hlídáním dětí.
Brabcová je jedna ze sedmdesáti demonstrantů zadržených při večerním policejním zásahu a obviněných z přestupku. Na brutalitu si stěžuje i zaměstnanec nevládní organizace Iuridicum Remedium, který si nepřeje být jmenován: „Pouze jsem přihlížel příjezdu zásahové jednotky a natáčel vše na fotoaparát. Proběhli kolem mě nejprve dva policisté, ale hned další se zastavil, začal mi nadávat a udeřil mě obuškem do hrudníku. Hned nato se na mne vrhli další a každý z nich si praštil nebo kopnul. Bylo vidět, že si to dost užívají; kolem navíc nebyli žádní novináři. Pak už si to moc nepamatuji. Nyní mám podlitiny na celém těle a zlomený malíček.“
O brutálních policejních praktikách vypráví i devatenáctiletá studentka Fakulty humanitních studií a Evangelické teologické fakulty Alžběta Trušinová: „Policisté nás vyzvali, ať opustíme pozemní komunikaci, což jsem udělala a stoupla si ze silnice na chodník. Jenže to nepomohlo. Policisté nás začali z chodníku vytlačovat, házeli dělbuchy a bili nás obušky. Pak nás obklíčili, nařídili nám lehnout si na zem a odvezli nás do Bartolomějské. Asi dvě hodiny jsem stála čelem opřená o zeď. Vyfotili mne, zabavili mi věci a odvezli na služebnu v Karlíně. Tam mi řekli, že nevědí, co se mnou bude. Nakonec mi přinesli k podpisu papír, kde stálo, že nebudu vypovídat. Jsem obviněná z neuposlechnutí výzvy. Ale nevím jaké.“ Svědectví o nesmyslném zadržení podal i reportér serveru iDNES.cz Pavel Eichler. Ačkoli uposlechl výzvu k opuštění budovy, skončil na patnáct hodin v cele, kde mu místo advokáta jeden z bachařů slíbil, že „dostane do držky“.
Pro řadu mladých lidí postižených zásahem se jedná o novou zkušenost. Dosud podobné jednání znali jen z filmů. jako je například Good bye, Lenin, který pojednává o době před dvaceti lety. A jejich údiv nad způsobem policejního zásahu proti nenásilnému protestu, jenž se konal v rámci Týdne nepřizpůsobivosti, je o to větší, že mají v čerstvé paměti záběry nedávného pokusu o pogrom v Janově, při kterém na policii létaly zápalné láhve, nikdo však při něm nebyl zadržen.
Jaroslav Fiala je historik.
Marta Harasimowicz je spolupracovnice redakce.