Na rozhovor s ministrem kultury uveřejněný v tomto čísle polemicky reaguje historik umění. V péči o památky podle něj nejde jen o to rozhýbat molocha a zefektivnit provoz hradů a zámků.
Památková péče se pomalu, ale jistě stává veřejným tématem. Po desetiletí politického i mediálního nezájmu je to změna zásadní, jakkoli přichází pozdě. Diskusi ale ovlivňují apriorní schémata, k nimž patří teze o spícím molochu Národního památkového ústavu, o nevyužitém pokladu hradů a zámků a o obecné zakonzervovanosti památkové profese jako takové.
První dvě témata zmiňuje v rozhovoru pro A2 i ministr Jehlička. Ne že by každá z těchto tezí neměla alespoň trochu reálný základ. Národní památkový ústav je vskutku instituce nepřehledná a v mnoha ohledech zahleděná do sebe více, než je zdrávo. Zcela jistě existují státní hrady a zámky, které by bylo možno prezentovat lépe. Komunikace s veřejností patří k absolutně nejslabším stránkám oboru, a tak většina lidí nemá vůbec představu, co vlastně památková péče obnáší.
Problém však nastává při spojení těchto tří tezí. Postaveny vedle sebe totiž neimplikují pouze nutnost „změnit památkovou péči“, ale „změnit ji zvenčí“ – tak trochu podle vzoru pohádky o Šípkové Růžence. Moloch je třeba rozhýbat, státní hrady a zámky zrentabilnit, památkovou péči otevřít veřejnosti. Zní to lákavě. Háček je však v tom, že skutečné problémy oboru jsou ještě o něco složitější.
Hlavním problémem Národního památkového ústavu totiž není velikost nebo počet zaměstnanců, ale jeho nesvéprávné postavení v systému památkové péče. Fakt, že jeho názory mají pouze doporučující charakter a že „kulaté razítko“ má úředník příslušného pověřeného obecního úřadu, vede nutně k tomu, že se ve zvláště sporných kauzách stává ze státního památkáře figurka bez respektu a odpovědnosti. I sebelépe zpracovaný odborný názor může daný úředník bez vysvětlení úplně změnit. To je natolik demotivující, že za stávajících směšných platových podmínek zůstanou v ústavu z kvalitních odborníků jen ti nejzapálenější. A nebo také šedý průměr, kterému nemožnost rozhodnout, a tedy nemít vlastní odpovědnost, spíše vyhovuje.
Východiskem z bludného kruhu památkové reality tak není pouze ministrem anoncovaný „čerstvý vítr“, ale zejména zákonná změna postavení památkového ústavu ve prospěch jeho plnoprávnosti a s ní spojené skutečné odpovědnosti za osud památek v České republice. Případnou proměnu NPÚ na veřejnoprávní instituci je nutné důkladně promyslet nejen ve vztahu k fungování oboru, ale i vzhledem k mezinárodním úmluvám, ve kterých se stát k odpovědnosti za ochranu památek zavázal.
Evergreen hradů a zámků je tématem mediálně nejzajímavějším. Ministrovo prohlášení o nutnosti udržet je pohromadě je mimořádně důležité. Soubor státních instalovaných hradů a zámků je totiž unikátem, který nemá v Evropě obdoby. Deklarovaná snaha o jejich ekonomické využití je však velmi ošidná: těch doopravdy „výdělečných“ objektů typu Karlštejn či Konopiště je jen málo a i u nich výnosy z velké části pokrývají velmi náročné restaurátorské práce. Naprostá většina ze stovky objektů je závislá na větších či menších dotacích, které se doplňkovými službami dají částečně nahradit, ale jen těžko výrazněji překonat. V této souvislosti je důležité uvědomit si, že i „dobře využité“ památky v soukromých rukou jsou schopny doplňkovými službami uživit svůj provoz, ale při nezbytném, avšak finančně náročném restaurování fresek nebo sochařské výzdoby jsou v naprosté většině odkázány na státní dotace.
Pokud tedy nepřistoupíme na naprostou komercializaci hradů a zámků, je třeba se smířit s tím, že jejich ekonomický systém bude v souhrnu všech objektů v nejlepším případě soběstačný, nikdy však natolik výnosný, aby to mohla být pro ministerstvo důležitá položka. Ministrovo zdůrazňování ekonomického potenciálu se tak může obrátit proti němu samotnému, pokud jej ekonomicky pragmatičtí ministři vezmou za slovo a začnou se ziskem z hradů a zámků v rozpočtu přímo počítat. Hodnota, kterou získáváme prezentací zámků samotných, však zdaleka převyšuje konkrétní finanční zisky a vytváří jedno z nejdůležitějších a také nejpopulárnějších pojítek mezi památkovou péčí a širokou veřejností. V případě „nekomerčního“ řešení není podstatné, jestli hrady a zámky zůstanou pod památkovým ústavem, nebo budou mít vlastní organizaci. Pokud však bude politická objednávka znít „vydělávat“, může být odtržení od NPÚ osudné. Doufejme, že v tomto případě bude ještě záměr ministerstva upřesněn a konkretizován natolik, aby bylo jasné, že zmíněná „disneylandizace“ opravdu nehrozí.
Ministerstvo kultury v současné době sbírá teze k přípravě nového památkového zákona. Ten je samozřejmě klíčový a většinu z výše zmíněného může vyřešit. Bylo by proto dobré, aby se veřejná diskuse začala zajímat o jeho koncepční východiska a provázanost s praktickou ochranou památek. Mimořádný ekonomický potenciál většiny památek je totiž nejen využitelný, ale také snadno zneužitelný, a to pochopitelně na jejich úkor. Z ministrova nepředstíraného zájmu o památkovou péči lze usoudit, že si tuto odpovědnost uvědomuje. Jako výchozí pozice to rozhodně není málo.
Autor je historik umění a jednatel Klubu Za starou Prahu.