Román Stín větru španělského prozaika Carlose Ruize Zafóna zavádí čtenáře do období frankistické diktatury po druhé světové válce. Vypravěč a hlavní hrdina v jedné osobě, Daniel Sempere, získává na tajuplném pohřebišti knih román Stín větru od téměř neznámého autora Juliána Caraxe. Desetiletý Daniel začne pátrat po záhadném spisovateli a naráží na jedno tajemství za druhým. Kdosi skupuje Caraxovy knihy, aby je pak spálil a sprovodil vědomí o jeho osobě a díle ze světa. Dospívající Daniel postupně odhaluje příběh polozapomenutého spisovatele, až se život jeho samotného začne proplétat s osudy autora Stínu větru a na konci se v dramatickém vyvrcholení zcela prolnou. Řečeno slovy vypravěče: „Příběh se krok za krokem začíná rozpadat na tisícero příběhů, jako by ono vyprávění proniklo do zrcadlového sálu, v němž se odrážely desítky různých podob jednoho a téhož.“
První polovina knihy, v níž Daniel postupně rozkrývá dávné příběhy lásek, zrad a nenávistí, z nichž mnohé se pohybují na hraně pokleslé literatury, dokáže víc než nabudit čtenářovu zvědavost díky správně dávkovaným porcím napětí, romantiky, nostalgie i humoru. Ve druhé půli však přichází náhlé a nečekaně úplné vysvětlení celé záhady, které dokoná spojení obou příběhů, Danielova i Juliánova.
Hlavní hrdina vyrůstá v dětství bez matky; její tvář si není schopen vybavit ode dne, kdy získal Caraxovu knihu. Matčina podoba mu znovu vytane, až když se naplní jeho osud. Období mezi těmito dvěma okamžiky představuje nelehký proces přechodu ze světa dětské bezstarostnosti do světa dospělých. Juliánovo i Danielovo dospívání jsou si v mnoha místech až příliš podobné, ale tam, kde Julián vinou nepříznivých okolností ztroskotal, Daniel uspěje, a tak dodatečně dává smysl i dávnému neštěstí – že nebylo protrpěno zbytečně.
Mizející svět literatury
Neméně zajímavé jsou i vedlejší postavy, ať už se jedná o Danielova otce, který je majitelem antikvariátu a svým vystupováním patří do mizejícího světa staré Barcelony, nebo o rozšafného antikváře Gustava Barceló, „posledního romantika“. Láskou ke knihám, ke klasické literatuře je ostatně prodchnuto celé vyprávění, což ilustruje smutný povzdech hlavního hrdiny na pohřebišti knih: „Neubránil jsem se myšlence, že pokud jsem pouhou náhodou objevil celý nový svět jen v jediné neznámé knize z oné obrovské nekropole, pak desetitisíce dalších zůstanou neprobádány a navždy zapomenuty. Měl jsem pocit, že mě obklopují miliony opuštěných stránek, neprozkoumaných světů a duší, jež nikomu nepatří, které se noří do oceánu temnoty.“
Živoucím ztělesněním zla je v celém románu jediná postava – kdysi odstrkovaný chlapec, z něhož vyrostl bezcharakterní, za každého režimu úspěšný inspektor Fumero. Ten využívá své funkce k tomu, aby se mohl pomstít a dát průchod své nenávisti, přičemž se neštítí ani vražd, které však v narůžovělém světle závěru příběhu působí téměř nahodile a zbytečně.
Stín větru je klasickým způsobem vystavěný román s detektivními prvky (vzdáleně může připomenout Jméno růže Umberta Eca) a s patrnou inspirací gotickými romány. Spolu s hrdinou se ocitáme v chátrajících vilách, na hřbitově, v hrobkách či opuštěných bytech, jejichž prázdnota a genius loci působí samy o sobě, nemluvě o historii, která se k nim pojí. Nicméně tento přízračný svět mizí, stejně jako plyne čas hrdinova dětství a opuštěné domy staré Barcelony jsou přeměňovány na nablýskaná sídla reklamních agentur.
Stín větru se v autorově rodném Španělsku dočkal mimořádného ohlasu a byl přeložen do mnoha světových jazyků. Na internetu vznikly čtenářské webové stránky, na nichž lze mimo jiné nalézt fotografie vážící se k ději románu. Enormní zájem, který kniha vyvolala, bývá přirovnáván k ohlasu Šifry mistra Leonarda od Dana Browna. Na rozdíl od Browna však Zafón nestaví na kontroverzním výkladu historických událostí. Jeho dílo je především nostalgickou oslavou světa knih a literatury, který je dnes vytlačován audiovizuálními médii.
Autorka je postgraduální studentka romanistky na FF UK.
Carlos Ruiz Zafón: Stín větru.
Přeložila Athena Alchazidu. Dokořán, Praha 2006, 458 stran.