Kdo zažil mládí v alternativní komunitě v počátku a v druhé polovině devadesátých let, jistě potvrdí, že se od té doby hodně změnilo. Ty změny však scéně nezávislé na mainstreamu spíše ublížily než pomohly.
Pamětníci života prvních pražských squattů (Zlaté lodi a Sochorky), dlouhé historie Ladronky či jejich pokračovatelů ve vile Milada mohou dnes jen nostalgicky vzpomínat na to, jak se mladí lidé sami zapojovali do nejrůznějších aktivit.
Pořádání koncertů s takřka symbolickým vstupným, politických i kulturně laděných workshopů, benefičních akcí, demonstrací, vydávání časopisů a mnoho dalších činností bylo běžnou součástí života alternativní scény. Z Ladronky je dnes, kromě toho, že v provozovatelem prezentované historii statku najdeme úsměvnou zmínku o squatterech, luxusní podnik pro bohaté s populární in-line bruslařskou dráhou v okolí. Celý projekt ukazuje, že šlo o likvidaci alternativní kultury ve prospěch mainstreamu, a ne o avizovanou snahu politiků otevřít statek pro obyčejné lidi.
Z alternativní scény se vytratili mnozí starší matadoři, přirozené autority v politicky aktivních partách, v muzice různých stylů či v řekněme společenských hnutích. Mnozí zůstali na okraji, jiní jsou dnes populárními osobnostmi mainstreamových diskoték. Okruh alternativců se dnes zdánlivě rozšiřuje, pohlcuje veřejný prostor a vytváří iluzi jejich převahy mezi mladými lidmi. V povědomí lidí jsou punkery, skejťáky, technaři, hipíky, pohodáři atd.
„Mladí lidé mají sklony k tomu, se svou vizáží, stylem oblékání, doplňky, jakousi celkovou image situovat do nějaké party, která samozřejmě tvoří část z celkové generační skupiny. Vlivem reklamy a dalších komunikačních prostředků, celkově i masivní nabídkou zboží, to je samozřejmě patrnější než dříve a pro mladé i podstatně důležitější než například před deseti či patnácti lety,“ říká socioložka Martina Morávková.
Právě výše zmíněná iluze převahy je ale současně tím, co onu alternativu v realitě i v myšlenkách těch skutečně alternativních likviduje. Módní časopisy přetékají fotkami celebrit či modelek v „tom jediném pravém stylovém looku pro letošní léto“ a mladým nabízí „punkové“ oblečky všech možných barev. Není nic neobvyklého, když se čerstvě prsatá, sotva třináctiletá dívka nese ulicí s nápisem „punk queen“ na hrudi, ačkoliv skutečného pankáče asi nikdy neviděla. „Procházím takhle pasáží Carrefouru na Andělu a vidím, jak v jednom z těch drahých krámů s oblečením prodávají tílko s nápisem eat the rich. Stálo skoro dva tisíce,“ vypráví mi známý, kterého lze považovat za skutečného alternativce tělem i duší. Jak by se asi tvářil majitel butiku při nějakých sociálních nepokojích typu nedávné francouzské rebelie, kdyby mu za skandování tohoto anarchistického hesla mládež zapalovala obchod?
Je zřejmé, že se reklamní strategie snaží s tímto většinovým nebo alespoň velmi rozšířeným trendem držet krok. Začíná opravdu docházet ke zneužívání skutečného vymezování se vůči majoritě. Punkové legendy Sex Pistols hrají k reklamnímu spotu na nadnárodní petrolejářský koncern Aral, kluk s dready se usmívá se vztyčeným palcem na plakátu, který říká, že jedině T-Mobile mu zajistí volnost při telefonování, a tak dál, až po bezpočet líbivých řečí o nezávislosti a originalitě v reklamách na tisíce produktů patřících jasně hlavnímu proudu. Dobrý byznys se stal i ze skateboardingu a freestyle BMX, extrémních městských sportů, jejichž vyznavači ještě před patnácti lety sympatizovali s ideou volnosti, svobody bez autorit i s proudy alternativní kultury.
„Nehaňme obchodníky, kteří za to nemohou, ale dříve sympatické značky, které se držely filosofie skateři skaterům. Dnes si je s oblibou kupují neonacisté. Ti přitom ještě před pár lety pravidelně napadali skateboardisty na jejich pláccích a dodnes si podobné lidi vybírají ke svým útokům jen proto, že se v duchu módy oblékají jako skejťáci,“ říká s povzdechem jeden z pražských antifašistů.
Ale i přes skutečnost, že pravověrní vyznavači punku a techna tvoří vlastní značky a prodávají, nepříliš v duchu DiY, své výrobky v obchodech na dobrých adresách, nedá se říct, že se celá alternativní scéna propadá do většinové kultury. Je to jakási evoluce s tím pozitivem, že alespoň hnutí samotné dokáže své lidi uživit a že tito lidé utržené prostředky neinvestují do drahých aut, ale vracejí je torzu původní a skutečné alternativní scény.
I torzo však zůstává pod tlakem dnešní doby. Punkové koncerty nesnesou srovnání s těmi minulými, kapel i koncertů je mnohem více a stále častěji se podobají jedna druhé, fanoušci chodí spíše ze setrvačnosti a neslýchají už názory na důležitá sociální a politická témata. Hudba převážila nad slovem a sdělení přestalo být dominantní, vytratilo se to, co v původním významu slova alternativní bylo výsadou a potřebnou odlišností.
Autor je publicista.