Hledá se Antiklaus, napsaly Lidové noviny, a po nich tuto mediální titulkovou šlehu převzali všichni ostatní. Tentokrát žádný bulvár, přátelé, dokonce si nevystačíte ani s obligátním označením „podbízivá infozábava”. Antiklaus – to je prostě jen výborná svižná zkratka, která přesně vystihuje, jak se v Česku hledají prezidentští kandidáti. Žádné originální výrazné osobnosti sui generis, hlavně aby to byl někdo, kdo bude jiný než Václav Klaus a kdo by se mu v souboji o posvátný prezidentský stolec byl s to postavit.
AntiKlaus není obyčejný Neklaus. Není to jen někdo, kdo se nijak nepřekrývá s Klausem: s jeho způsoby jednání a mluvy, s jeho pohledem na svět, s jeho vševědoucím prezidentským intelektuálstvím, s jeho ostentativním konzervativním liberalismem mezi Friedrichem von Hayekem a Miltonem Friedmanem. Antiklaus je bojovná negace Václava Klause, vyhraněná reakce na obraz, který se v prezidentském zrcadle během posledních čtyř a půl roku nebezpečně nafoukl. Stvoření takového Antiklause se podobá vynálezu homunkula, výrobě Frankensteina ze součástek, které by se v boji proti zrcadlové Obludě nejlépe hodily. Silné srdce, mozek vědce, řízený velkým Superegem, vizionářství evropského střihu, pokora, sociální charisma, apolitický nadhled…
Negace, s kterou se přistupuje k volbě prezidenta a výběru vhodného kandidáta proti Klausovi, není běžným popřením původního subjektu – přesnější by možná bylo objektu, protože boj se ve skutečnosti vede s Klausovým obrazem, naživo je všechno daleko mírnější, neškodnější, smutné, až politováníhodné. Je to mnohem silnější gesto, které postihuje právě prefix anti-. Subjekt nemá být jen popřen a odmítnut, ale tím, že bude ve volbě poražen, čeká se jeho zničení, likvidace. Nikoli fyzická, nýbrž symbolická – vymazání z politické, ba národní mapy.
Negace je základní lidský postoj, v němž se vymezuje člověk jako subjekt. Filosofie dějin – ať už Marxova, Hegelova, Patočkova nebo Sartrova – považuje negaci za tvůrčí princip. Teprve negací přírody se dostáváme sami k sobě, stáváme se lidmi, udržujeme se při životě. Negací sebe samých – znicotňováním vlastní subjektivity meditací, otevřenou imaginací nebo extatickým vytržením z řádu přírody v sexu, v orgii či při slavnosti – se dostáváme k Bohu, překračujeme sami sebe. I „tvůrčí destruktivita” Josepha Aloise Schumpetera jako princip „kapitalistického pokroku” vychází z negace existence těch, kteří nejsou schopni vymýšlet nové, neumějí inovovat, a proto nemají nárok na život. V každém takovém ničení v omezeném rámci je kromě negace skryt i klad, nesporné pozitivum. Podnikatelské umírání slabších a neschopných se vyplatí všem, protože zůstanou silnější a vynalézavější, kteří zase mohou nabídnout pomocnou ruku druhým. Schumpeter nabízí rozkošný darwinovský humanismus, jakýsi opak marxistické představy, v níž kapitalista likviduje slabé a stoje na jejich zádech užívá si zasloužené rozkoše z bohatství.
Sofistikovanější verze myšlenky Antiklause vychází z představy, že Václav Klaus – mimochodem Schumpeterův čtenář a v jistém smyslu i obdivovatel – je brzdou politického pokroku, která bude dalších pět let udržovat Česko v nebezpečných přežitých představách o fungování demokracie a národního státu. A protože v Česku nefunguje neviditelná ruka politického trhu, zhmotnělá v prezidentském plebiscitu, musí se taková operace provést pomocí politické intriky. „Tvůrčí destrukci demokracie” se musí někdy pomoci. V tomto případě je jedinou cestou skutečný Antiklaus. Řečeno v méně sofistikované verzi, zbavené jakéhokoliv náznaku alibismu – je třeba „zabít” Klause, aby se konečně dalo lépe dýchat.
Pro české politické prostředí, postižené několika stupni zprostředkování a zpětné vazby mezi voliči a volenými, se takový postup stává typickým. Místo kladení vládne negace a všudypřítomný princip „anti”: Antiklause, antireformy, antikampaně… Celá předvolební kampaň byla postavená na negaci. Z „ODS plus” udělala ČSSD „ODS minus”, ODS negovala všechny pozitivní výsledky předchozích vlád. Poradce budoucího premiéra Marek Dalík naznačuje: „Ke zničení ČSSD využijeme všech prostředků.” Soupeři ODS, to je především AntiČSSD. A ČSSD zase AntiODS. Jak to řekl stínový premiér ve sněmovně? „Reforma je protilidová, nemůžeme ji přijmout.”
Posedlí modem „anti”, politici vyklízejí prostor společného, v jehož prázdnu zůstává jen pachuť podivného soupeření na život a na smrt, zbaveného úcty k soupeři jako minimálnímu spojovníku politické sféry. A tak, aniž to explicitně vnímáme, vzniká „antidemokracie”, systém, který pomalu ztrácí Schumpeterovu destruktivní tvořivost. Chybí mu překvapení a humor, a je tudíž naprosto předvídatelný. Právě jako onen obraz v zrcadle, který je pro „antipolitiku” ideálním vzorem. A přitom se před zrcadlem i za ním pořád děje tolik zajímavých věcí.
Autor je vedoucí kulturní rubriky Hospodářských novin.