Obstarožní diskotéka, kde si DJ už dvacet let nekoupil novou desku? Regulérní album průměrných skladeb, nebo soundtrack k „oldskoolové“ počítačové hře? Oborem, jejž mají Hexstatic výborně zvládnutý, je ale především zábava. Přemýšlejí o něm.
Na album When Robots Go Bad londýnské dvojice Robert Pepperell & Miles Vismane by se dalo snadno dívat jako na nepříliš zdařilý pokus dvou floutků o inovaci osmdesátých let. Jenže to by nesměli být Hexstatic multimediální dvojicí, která se od roku 1990 snaží o symbiotickou fixaci muziky, videoprojekce a mnoha dalších efektů. Není pro ně, jako třeba pro jejich vydavatelské šéfy, kolegy a v určitém rozměru soupeře Coldcut, nejdůležitějším měřítkem hitovost. Neustále se drží své hiphopové přímky a zkoušejí, co všechno unese. Jednou ji zatíží tvrdým pravidelným odbíjením, jindy zase syntezátory, které hudebníci v polovině deváté dekády minulého století demonstrativně rozkopali na pódiích a přešli k digitálu. Jenže zvuk analogu – třeba jen pokus o takový sound vyrobený na současných strojích – má stále ještě co říct.
Na dně sopky
„Experimentální“ odnože hudby se nevyvíjejí podobně zběsilým tempem jako taneční žánry, kde těžko zvladatelné a vzdělavatelné publikum vyžaduje ty nejaktuálnější technické výdobytky i za cenu resuscitace mrtvol. Ale na to, aby je zlomil případný nezájem publika, jsou Hexstatic až příliš sofistikovaní. Ať už jejich desky znějí jakkoliv, Pepperell & Vismane jsou jedni z mála, kterým jde v hudebním byznysu o živou produkci. A proto jsou jejich studiové nahrávky především svědectvím, že ještě dýchají, že se u nich něco děje. A aby je pro nahrávací nečinnost nevyhodili z labelu, dodávají škarohlídové. V Ninja Tune působí Hexstatic coby hlavní „IT technici“: vyrábějí videoklipy, multimediální bonusy alb, počítačové hry. Vlastní skladby jsou tak zejména příjemným zpestřením. Z When Robots Go Bad mnoho singlů nevzejde, ale drobné cennosti se zde najít dají.
Poprvé v jejich sedmnáctileté historii jde o klasické, nemixované a nemultimediální album, kde patří hlavní slovo písničkám. Na tomto bojišti se necítí takticky na výši, a tudíž se vyzbrojili arzenálem hostujících vokalistů. MC Profisee se předvádí ve skladbě Move On, zřejmě nejvydařenějším tracku alba, coby umírněný rapper, trávící večery v městské knihovně. Poklidné barevné beaty unášejí jeho smířlivý vokál k mírnému vrtění boky. Zpěvačka Sabirajade díky klasickému elektrozvuku sklady Roll Over více než připomíná Allison Goldfrappovou. I v pasážích, kde se ruchy odrážejí od rohů černočerveně vytapetovaného dětského pokojíčku, Sabirajade se jen ve spodním prádle houpá na svícnovém lustru a vyzpívává své (poněkud bezobsažné) hříčky.
Stala se někde chyba, nebo Hexstatic zaspali dekádu? Ne, to jen svůdně připomínají, že klasický šumivý zvuk, který už dnes produkují jen karikatury připomínající EBM (Electronic Body Music) a elektroclashové kapely, nevymizel na dně vyhaslé sopky. Pepperell & Vismane mohou být právem kritizováni za přílišnou jednoduchost skladeb či neschopnost nalodit se se svým zaprášeným korábem na vlnu, která unáší hudbu v pravidelných cyklech k jiným břehům. Hexstatic už ale celosvětovou ódu stvořili, Timber, vzpomínáte? Mají svým způsobem splněno a nyní se jen baví ve vlastním světě. Zatímco většina ostatních spěchá uspokojit aktuální chutě přesyceného auditoria, Pepperell & Vismane přinášejí skromný dezert pro vybíravé. Své menu představí i 14. září 2007 v pražské Akropoli.
Autor studuje žurnalistiku na FSV UK.
Hexstatic: When Robots Go Bad. Ninja Tune; 2007.