V lednu je sice pozdě ptát se, jestli jste měli v říjnu loňského roku co poslouchat, ale možná, že už jste tehdy objevili čerstvý debut dánského „hudebního filosofa“ Anderse Trentemøllera. Pokud jste desku nezaregistrovali, pojďte ten stále novotou vonící a naleštěný ocelový trezor The Last Resort otevřít právě teď.
Co vlastně dělá tenhle dánský producent za muziku? Možná by stačilo otevřít škatulky a zkopírovat tady pár cizích pojmů, kterými jeho hudbu pojmenovali zahraniční publicisté a čeští posluchači. Dokonce jste se mohli dozvědět i o existenci „microhouseu“. Ale to by byl příliš polopatický rozsudek nad albem, jehož kopii by měla mít snad každá základní umělecká škola a konzervatoř.
Pozvi mě do své kůže
První část desky, třináctiskladbovou ódu „postlaptopové éry“, je možné začlenit do fenoménu dnešní doby: do minimalu, který bourá všechny dřívější polopropustné hráze mezi subžánry, ale zároveň je od zbytku elektronické hudby odděluje velkou propastí, v níž mizí obrovské procento neinvenčních producentů. Mezi ně Anderse Trentemøllera rozhodně nelze počítat. Ten si své divoké techhouseové „ducavé„ začátky odbyl na konci devadesátých let. Jenže už nějakou dobu s rovným beatem experimentuje a jeho singly, vydané postupně na značkách Audiomatique, Tic Tac Toe a aktuálně na Poker Flat Records, působí na zatuchlý žánr jako iontový nápoj. The Last Resort si díky jeho progresivitě vychutnají přívrženci taneční hudby a kvůli její sofistikovanosti i věční zlatokopové, kteří neustále touží a za žádnou cenu nemohou najít.
Přestože je nasnadě srovnání s ranými díly velmistra ambientního řádu Biospherea, Geir Jenssen musí pro tentokrát se sklopenou hlavou ustoupit. Jistě, technologie se za těch několik let vyvinuly k dokonalosti, ovšem síla spočívá v nápadu. A těch má Trentemøller momentálně víc. Stačí se odpíchnout od rozmazaně narážejících úderů beatů.
Hned v úvodní skladbě Take Me into Your Skin vystřídá několik poloh. Od ambientu vystavěného jen na broukajícím sampleru po sekvenci s bicími, odtepávajícími v rytmu toho nejsladšího breakbeatu. A do toho všeho se ještě vejde intermezzo vystavěné na melancholicky snivém kytarovém riffu. Taneční nedočkavce potěší skladba Vamp, jejíž platformou je jednoduchá kombinace beatu a pěti vysamplovaných tónů kontrabasu. Jinde najdete třeba dozvuky jamajského reggae přecházejícího do atmosférického dubu, z jehož spárů vás vytrhne Into the Trees, tranceová záležitost, postupně roztrhávaná zlomenými údery do činelů.
I když se dá motivů najít bezpočet, po několika skladbách je zřejmé, nakolik Anderse Trentemøllera uhranuly smyčce ve všech podobách. Základ samozřejmě tvoří dlouhé táhlé tóny, ale hudebník je scratchingem a dalšími pomůckami naporcuje tak, že i ony najednou převezmou temporytmus skladby.
Nikdy nebylo líp
Pro posluchače adorujícího Trentemøllerovu původní tvorbu bylo sestaveno bonusové CD, které vyšlo s deskou The Last Resort pouze v limitované edici. Pokud jej neseženete, nevěšte hlavu. Tady už nejde o žádné novátorství, ale o skladiště některých dřívějších singlů a předělávek skladeb z mateřského alba, doplněných o vokály. Z desky až příliš zavání inspirace hraničící s kopírováním německé pseudotechnoscény (v čele s Ellen Allien) se všemi jejími atributy: skromností na beaty, jednoduše znějícími motivy a dunícími spodky. Děkujeme, to už tady bylo a na rozdíl od Němců nás to nebaví.
Anders Trentemøller svým debutovým albem našel další skulinu v současné hudbě. Je v podstatě jedno, co jste poslouchali před desíti lety, vývoj jde dál a hranice mezi žánry se mažou. Pamatujete se ještě na tu dětinskou pózu, kdy jste zavrhovali techno, house, elektro jako masové žánry, určené ke spontánní konzumaci na tanečních parties? Na tohle období lze vzpomínat s pobaveným úsměvem, protože, jak ukazuje Trentemøller: hudba na tom nikdy nebyla líp. A tak sledujte, co se děje kolem. The Last Resort vás do problematiky zasvětí a bude právem tím nejvychvalovanějším bedekrem.
Autor studuje žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK.