Francouzsko-německá televize Arte připravila na letošní léto obšírný cyklus Summer of Love, zářící sladkými i letními barvami hnutí hippie. Připomněla tím čtyřicet let, která uplynula od magického okamžiku roku 1967, kdy se do San Franciska sjelo sto tisíc lidí na festival psychedelické hudby a svátek lásky.
Každé úterý během letních měsíců vysílala televize Arte pořady, dokumenty, filmy, jimiž oživovala vzpomínky na utopistické hnutí lásky, svobody a spirituality, ale také na experimenty volného sexu, kultury drog. Průvodcem retrospektivním putováním ze swingujícího Londýna do prostředí komunit San Franciska, na festival Woodstock a mezi ulice Amsterdamu či Kábulu byla herečka Jane Birkinová a celá cesta měla několik filmových zastavení. Televizní dramaturgové se pokusili sestavit řadu, která by v kinematografii odrážela okamžik výjimečné euforie a energie, kdy se na chvíli podařilo „otevřít svět“ – ať už s květinami ve vlasech, s hudbou, antikoncepční pilulkou či psychotropní látkou.
Osvobozující spektákl doby
Omamný květinový sen měla na svědomí mladá generace, která už nebyla traumatizovaná druhou světovou válkou a odvrhla tradiční hodnoty. Vydala se objevovat nové svobody a protestovala proti společenským institucím. Součástí hédonistické i destruktivní extáze bylo hledání ideálu, ráje na zemi, k němuž mohla napomoci sexuální revoluce, východní spiritualita i radikální politické programy. A zatímco pro některé to byl impuls k zavržení civilizace a návratu k přírodě, jiní budovali alternativní komunitní život ve městech. Tuto revoltu si ale nelze představit bez rockové či psychedelické hudby, neboť právě ta rozproudila dynamiku oněch let a uvrhla mladé lidi do květinového transu. Zlaté roky hnutí hippie vyvrcholily třídenním koncertem roku 1969 ve Woodstocku.
Necháme-li stranou dokumenty, jakým byl záznam turné Rolling Stones Gimme Shelter bratrů Mayslesů nebo Jimi Plays Monterey od D. A. Pennenbakera, čelné místo ve výběru Arte zastupoval film Tommy skupiny The Who a režiséra Kena Russela. V adaptaci rockové opery je malý Tommy svědkem, jak matčin milenec zabije jeho otce, který se vrátil z druhé světové války, ač byl prohlášen za zmizelého. Přistižení viníci přesvědčují chlapce, že ve skutečnosti nic neviděl ani neslyšel, ale traumatizovaný Tommy se uzavře do vlastního světa. Stane se slepým a hluchoněmým a nic nepomůže, že výčitkami se trápící matka jej vodí po doktorech. Až teprve při hře flipper zažije dospívající Tommy osvícení a získá zpátky vlastní hlas; za „odměnu“ se po svém znovuzrození stává kultem mládeže a spojuje davy extází lásky.
Uvolněný barokní karneval se odehrává mezi naivistickými kulisami a má podobu sledu hudebních vystoupení. Tato nadsázka se vyjevuje i v tom, jak se mění kostýmy a masky postav a jak se tu volně mísí drama s kýčem, hlubokomyslné narážky s banalitami a lascivní anekdoty s erotismem. Přesněji řečeno, ocitáme se na hraně fantastického tripu, kde skutečnost ztrácí přesný řád – pohybujeme se mezi impulsivností a ničím neomezenou fantazií.
Najdete tu mši s whiskey, televizi, drogy i komickou postavu gurua. Nakonec pověst o filmu říká, že se během natáčení konzumovaly drogy možná se stejnou libovůlí. Nicméně nejen tím snímek odráží utopii drogové kultury, od které si umělci slibovali, že je posune k intenzivnějšímu vnímání.
Naopak hamletovská zápletka tvoří ironickou alegorii dramatu květinové revoluce, jejíž odvrácenou tváří bylo špatné svědomí společnosti, v níž mladí revoltovali proti generaci rodičů a v USA i proti válce ve Vietnamu. Zatímco humanistické poselství hnutí tlumočil lépe spektákl muzikálu (a později filmu) Vlasy a morální generační dilema zase drama erotického dospívání s Dustinem Hoffmanem Absolvent (1967) Mikea Nicholse, Tommy je spíše vzpourou neukázněné hravosti a mladické zběsilosti, která si nežádá mravní rozsouzení. Stačí, že hédonistická vizuální hostina osvobozuje naše smysly od dosavadní „slepoty“ a zotročující společnosti. Tato nevážná hra popírá skutečnost tím, že triumfuje fantazií, v níž člověk uniká do „ráje“ nikdy nekončící zábavy. Výjevy filmu „klipovitě“ střídají jiskrná hudební aranžmá a třicet písniček od The Who nás má uvrhnout do svůdného, narcistického tance, v němž vystupuje třeba Eric Clapton jako velekněz kultu Marilyn, Tina Turnerová si zahrála kyselinovou královnu, Elton John se představil jako šampion ve flipperu a z Jacka Nicholsona je flirtující profesor s práškem na oči.
Utopický ráj a prázdno
Jinou podobu nezřízené hry ironie a sexuální svobody připomněl snímek Candy (1968) Christiana Marquanda. I jemu se podařilo shromáždit několik slavných osobností (Charles Aznavour, Ringo Starr, James Coburn) a stvořit bezuzdný příběh, plný kýče i květinové fantazie, který snad připomene Vadimovu Barbarellu. Naivní blonďatá Candy (neustále svlékaná Eva Aulinová) se vydává ze střední školy na cestu napříč společností a sexuální revolucí konce šedesátých let, přičemž její dobrodružství spojuje prvky hororu, grotesky i erotické rozkoše. Film tvoří pestré anekdoty, v nichž se hrdinka mužům, kteří ji pokaždé nějak oklamou, poddává proti své vůli, ač přitom sama objevuje kouzlo slasti. V jejich rukách je sladkou i hloupoučkou hostií, kvůli které všichni propadají na chvíli šílenství i dětinsky neovladatelné touze, aniž by ovšem došli blaženosti. Neustálé pokoušení a nemožnost ukojení rámují nedosažitelný mýtus ráje – „zahradu rozkoší Candy“, ve které se na závěr všichni symbolicky scházejí.
V řadě sebeironických posměšků Candy vyniká role Marlona Branda, který si zahrál jednoho ze svůdců: meditujícího indického bráhmana, převáženého na nazdobené korbě kamionu. Ten přinutí Candy svléct se pod záminkou, aby se vzdala materiálních věcí, načež s ní provádí erotické meditační praktiky. Na závěr filmu se Brando nechal pověsit ve vzduchu na rajské louce v poloze ukřižovaného Ježíše. Řekli bychom, že hippie je tu stav mysli, volnomyšlenkářství, humoru, provokace a umění žít.
Německý kultovní film Rote Sonne (1970) Rudolfa Thoma ukazuje odlišnou tvář komunitního života zlatých let šedesátých a ilustruje fakt, že právě v Německu se toto hnutí nejvýrazněji radikalizovalo. Stoupenci politicky orientovaného zavražděného aktivisty Rudi Dutschkeho se například vůbec nezajímali o hudbu a hédonismus užívání svobody. Tento Thomův opus přibližuje čtveřici mladých dívek Peggy, Sylvii, Isoldu a Christinu, které vyznávají volnou lásku, dokonce ji využívají k obživě a do své staré budovy v Mnichově si vodí pánské návštěvy. Ustanovily si ale jedno pravidlo: žádná z jejich milostných her nesmí trvat déle než pět dnů, jinak muže v pokoji popraví. Není divu, že v mezičase si vyrábějí bomby a jsou stoupenkyněmi radikálního politického programu. Jejich malá revoluce dostane trhlinu, když za Peggy přijede její dávný přítel, divoký outsider Thomas. Snímek míchá erotiku a nihilistickou vzpouru své doby, která militantně útočila proti měšťáctví a konzumu. Stojí za pozornost, že roli Peggy ztvárnila fetišistická postava německé levicové a anarchistické scény Uschi Obermaierová, jež patřila mezi představitele slavné Komuny 1 v Berlíně a jež se proslavila svými liberálními názory na lásku a pornografii. Dívčí hry „Červené krve“ jsou stále nebezpečnější, chladnokrevnější tím víc, čím „skutečnější“je za dveřmi svět plný posedlých mužů a bezcílné společnosti. Film tak formuluje vnitřní konflikt politizující se revolty, během níž se volilo mezi písňovým snem a praktičtějším násilím, a která se následně obrátila proti člověku samotnému.
Jen z letmého ohlédnutí je patrné, že filmy dohromady představují nostalgické ohlédnutí za hnutím, které postupně zaniklo, narazilo na hranice utopie svého ráje a rozmělnilo se. Přitom nám zanechalo svět, který byl změněný k nepoznání. A poté i o něco prázdnější.
Autor je redaktor deníku Právo.