(1860–1943)
Nenalezl jsem smysl života,
svého já příčinu...
Zjevila se mi vždy jen nicota,
stín skrytý ve stínu.
Moje já vždy je křehká bublinka,
náhodou stvořená,
jako vzdech, jako sladká vzpomínka
hořkostí zničená.
Proč motala se v proudu vesmírném?
Kam spěla s vlnami?
Nač setrvala v marném spěchu svém,
pokrytá pěnami?
Jejího nevypátrám účelu
z těch nepokojných her...
Snad jiskra zachráněná v popelu?
Červánek navečer?