K večeru zved se vítr
K večeru zved se vítr. Ze tmy vyplašeni
otáčeli hlavy vstříc zábleskům
ohně v krbu. Pes do snů pohroužený
naslouchal stínům, jež obcházely dům.
Mrak plynul nebem a nad ním stále výš
hnala se stáda hvězd a roztáčela motory
trojnásob rychlých lodí. Je vezen zlatý kříž,
železné přílby, hedvábné prapory.
Vítr šel krajem. Zvonily stráně
žlutými plody, skřípaly v zemi kořeny.
Svíráme pluhy, třímáme zbraně
a usínáme, pod hlavou pěsti složeny.
(1934)
Řeky se zmenšují
Řeky se zmenšují. Zmenšují se města. Krásné zahrady
odhalují to, co jsme dříve neviděli, zvadlé listy a prach.
Když jsem poprvé přeplaval jezero, připadalo mi ohromné,
a kdybych tam přišel dnes, bylo by miskou na holení
mezi ledovcovými balvany a jalovcem.
Les kolem vísky Halina byl pro mě prvotní,
a třebaže mezi borovicemi prosvítalo pole,
dosud nevyčpěl pach po ne tak dávno střeleném posledním medvědovi.
Co bylo jedinečné, stane se obměnou obecného vzoru.
I vědomí mění ve snu své původní barvy.
Rysy obličeje se rozplývají jak vosková panenka v ohni.
Kdo by konečně chtěl v zrcadle spatřit jen lidskou tvář?
(1963)
Změnil se jazyk
Změnil se jazyk a my s ním. Vzpomeň si,
o čem si povídali vousáči při kování koní
nebo při ládování ručnice a jak zpívala kytara
na verandě za olšinou, když ti bylo deset let.
Nebo jak ti tví vrstevníci, kteří si z nich tropili žerty,
připadali moderní, když celí zarudlí poskakovali na pódiu.
Teď už se rozdíly srovnaly a vějíř, erb s koněm,
lovecká trubka i model dynama jim leží ve hlavách.
A Jakub Jasiński se snaží hýkavým staccato dorozumět
s filmovou hvězdou Lilian Gishovou.
Oblaka však plynou dál, jak plynula kdysi,
a my je přirovnáváme ke stále novým věcem, jichž se dotýkáme,
k hedvábným záclonám, k draperiím z aksamitu či k peří,
a síla, která spojuje muže a ženy
v shakespearovské zvíře s dvojím hřbetem,
zůstane temnou, i když jí dáme jméno.
A pokud letní noc, loďky na jezeře,
tichá píseň a stisky rukou zůstaly
uchovány v tvé pyšné a blednoucí paměti,
nebyly ani takové, jak se tehdy zdálo,
ani takové, jak bys nám teď chtěl namluvit.
(1963)
Krasnogruda
Nedávno jsem obdržel několik fotografií z Krasnogrudy, které byly pořízeny před několika měsíci. Podzimní park, rákosí u břehu jezera – z každého snímku lze poznat, kde stál fotograf. Co bychom asi řekli o člověku z minulého století, který by v roce 1884 vzpomínal na své mládí v roce 1830? Že jsou to dvě naprosto odlišné epochy a že ten člověk je starý a na jeho paměť nelze spoléhat. Nic z toho není pravda. Smyslový vjem každého detailu je tak ostrý jako tehdy, když mi bylo dvacet, a evokuje stejný pocit, jako bych opět seděl v loďce a vesloval směrem k olšoví na pobřeží nebo šel vzhůru po stráni prosvítající mezi stromy před verandou, pocit, že jsem tu jen na chvíli. V Krasnogrudě? Na zemi? I když mi tato kamenitá a jezernatá krajina s pochmurným nebem nikdy nepřipadala domácká. Pokud jde o dobu, jsou seschlé listy na snímku důležitější než cokoli jiného, a protože všichni lidé, kteří tam žili, již zemřeli, je trvalost země, rostlin či ročních období a pomíjejícnost věcí lidských o to patrnější. A rozdíl mezi tou jejich hustě obydlenou krajinou stínů a naší krajinou živých je dokonce tak velký, že doba, móda a zvyky naprosto ztrácejí význam, a to patrně proto, abychom si mohli představit, jak mrtví, bez ohledu na jejich původ, stav a dobu, v níž žili, spolu rozmlouvají navzájem.
(1984)
Návrat
S obavou jsem se vypravil do míst, po nichž kdysi
bloudilo mé mládí.
Poznával jsem vůně, obrysy kopců zbylých po ledovci,
oválné mísy jezer.
Prodíral jsem se houštím tam, kde kdysi býval park,
ale po aleji jsem nenašel ani stopy.
Zastavil jsem se u jezera a vlny lehce čeřily hladinu jako tenkrát:
jak nepochopitelná identita, jak nepochopitelný rozdíl.
Tebe však nezapřu, nešťastný mladíku,
a příčiny tvého utrpení nenazvu malichernými.
Neboť ten, před nímž se náhle otevřela nelítostná pravda bytí,
se nemůže neptat: jak je to možné?
Jak je možné takové uspořádání světa, nebo je to jen výmysl
krutého demiurga?
Lhostejná moudrost dospělých ke cti nevede
a souhlas učiněný z vypočítavosti je hanebný.
Ať žije vzpoura proti nezvratnému zákonu
a bubínkový revolver v rukou mladíků, kteří se navždy
zříkají účasti!
A tehdy – nebylo snad tomu tak? – nám něžná dlaň
zakryje oči a k nohám skládá dar: hnědavé terče ňader
a ebenové chmýří podbříšku nad spuštěnými šaty.
Jak srdce bije! Tolik štěstí jen pro mne!
A nikdo nic netuší a nikdo nic neví o zlatisté kráse jejího těla.
Jen pro tebe – pokyvuji hlavou a hledím na jezero – jen
pro tebe, a tak již po tisíciletí k oslavě pozemské krásy.
A nyní, na konci života, spravedlivý z marnivosti a zmoudřelý
jen hledáním, se ptám, zda to stálo za to.
Jestliže číníme dobro, činíme i zlo, misky vah jsou v rovině, nic víc
než slepě naplněný osud.
Prázdno, a já nezaslechl křídla starostlivých duchů,
jen závan větru v rákosí, a nemohl jí ani říci: tak vidíš.
A jestliže jsem vše nějak přečkal, pak s vděčností, že jsem nebyl
vystaven zkouškám, které by byly nad mé síly, ale i s přesvědčením,
že lidská duše má své místo v antisvětě.
A ten je skutečný, jako je skutečný ten, který je tady,
a stejně úděsný a směšný a beze smyslu.
Po jistém úsilí v našel jeho protiklad: dokonalou přírodu
povznesenou nad chaos a pomíjejícnost, zahradu nepodléhající
změnám na opačné straně času.
(1989)
Přeložil Jiří Červenka
Krasnogruda je malá vesnička v severovýchodním Polsku. Na mapě byste ji asi sotva našli, je to jen pár chalup, ani pořádná silnice tam nevede, navíc vesnička leží pár metrů od litevské hranice. A to je také jeden z důvodů, proč se stala známou, proč se stala symbolem, symbolem dialogu mezi Poláky a Litevci. Tím druhým důvodem je nevelký „dvorek“, venkovské šlechtické sídlo, stojící poblíž vsi na břehu jezera Holny, kam ke svým příbuzným před válkou jezdil na prázdniny Czesław Miłosz, pozdější nositel Nobelovy ceny.
Název Krasnogruda si dala do štítu i literární revue, jejímž posláním je prezentace kultur národů středovýchodní Evropy. Revui vydává Fundacja Pogranicze (Nadace Pohraničí) v nedalekých Sejnách a její šéfredaktor Krzysztof Czyżewski, který je zároveň ředitelem celého střediska, kolem sebe soustředil řadu spolupracovníků a přispěvatelů, historiků, etnografů, literárních vědců a kritiků, básníků, prozaiků a publicistů, hlavně z Polska, Litvy, Běloruska, ale i z Ukrajiny, Maďarska, Německa, Česka, USA a dalších zemí. V posledních dvou letech začala nadace pracovat přímo v Krasnogrudě. Pravidelně tu pořádá setkání polské a litevské mládeže v „miłoszovském“ duchu, minulý rok také v plenéru krasnogrudského parku realizovala divadelní představení podle námětu Miłoszova vzpomínkového románu Údolí Issy (Dolina Issy, 1955, česky Mladá fronta 1993).
Počítá se rovněž s vytvořením Mezinárodního centra dialogu, velkoryse pojatého vědeckého a vzdělávacího zařízení, které by mělo být vybudováno právě v areálu parku krasnogrudského „dvorku“. Podle již hotového architektonického návrhu by měla být restaurována vlastní zámecká budova, hospodářský trakt a další stavby a revitalizován zanedbaný park. Patronát nad tímto projektem přijal ještě za svého života Czesław Miłosz. Michał Moniuszko, jeden z tvůrců projektu, k tomu podotýká: „Když se Miłosz dozvěděl, jaké máme plány s Krasnogrudou, velmi živě se o projekt začal zajímat a věnoval se mu až do své smrti, a to na všech úrovních – od investic přes konkrétní návrhy staveb až po činnost, kterou tam chceme provozovat. Bohužel skutečnost, že palácek a park kolem kdysi vlastnila jeho rodina, nám nemohla zajistit vlastnictví objektu a pozemků. Krasnogrudské hospodářství ještě před válkou ekonomicky upadlo a bylo nutné ho rozparcelovat. Od té doby patří státu. Miłoszova patronace se tedy pohybovala spíše v duchovní sféře.“
Básník pobýval v Krasnogrudě zvláště o prázdninách v dobách svého mládí pravidelně po řadu let. Zámeček byl vybudován v klasicistním stylu jako dřevěná stavba a nijak zvlášť se nelišil od jiných venkovských sídel polské a litevské drobné šlechty. V polovině 19. století se stal majetkem Zygmunta Kunata, básníkova děda z matčiny strany, a v rukou tohoto rodu zůstal až do roku 1939, kdy ho konfiskovali Němci. Romantické prostředí zámeckého parku, malebná okolní krajina či zajímavá společnost letních hostů skýtaly mladému básníkovi řadu podnětů k zamyšlení a byly mu inspirací k napsání několika básní. Přímo v Krasnogrudě vnikla báseň K večeru zved se vítr... (1934). Alespoň vzpomínkou se Miłosz vrací k prožitkům spojeným s pobytem ve zdejší krajině v básních Řeky se zmenšují a Změnil se jazyk, které byly napsány již v emigraci ve Spojených státech (1963). Pozdější je text Krasnogruda, který autor zařadil do sbírky Nekonečná země (Nieobjęta ziemia, 1984). Krasnogrudu navštívil stárnoucí básník po mnoha desetiletích v září 1989. Spatřil zpustlý park a polorozbořený zámeček, zrcadlící se v zčeřené hladině jezera; své pocity a dojmy zachytil v básni Návrat (1989).
–jč–