Začátek legendy

Přál bych si, aby z toho, co nyní řeknu o Jerzym Giedroyćovi, vyplynulo něco užitečného pro mladou generaci. Pro dnešní mladé lidi je neuvěřitelně těžké si představit dobu, v níž Giedroyć působil. Jeho život trval dlouho a byl člověkem několika epoch.

Byl velice aktivní již v meziválečném dvacetiletí. Poprvé jsem o něm uslyšel, když jsem ve třicátých letech přijel do Varšavy. Básník a redaktor Atenea Stefan Napierski mi řekl, že na ministerstvu zemědělství pracuje mladý úředník, který má velice příznivý vztah k mladým básníkům, a že stojí za to s ním navázat kontakt. Giedroyć tehdy vydával časopis Vzpoura mladých (Bunt mlodych). Byl to zvláštní časopis, který stojí nejen za připomenutí, ale i za pozorné prostudování, protože si udržoval odstup od vyhrocených politických směrů a dělení, které trvaly v průběhu celého dvacetiletí, třebaže Giedroyć sám se řadil mezi stoupence Pilsudského.

Jeho aktivity v době války – vstup do Karpatské brigády, účast v bojích o Afriku, působení v osvětovém středisku polské armády – ho připravovaly na svět, který se objevil po válce. Představit si celý rozsah změny, jež nastala v roce 1945, je dnes takřka nemožné. Bizarnost tohoto světa, rozdělení Evropy na dvě části, souhlas spojenců s tím, že její východní část patří Moskvě – to byly věci objektivně velice těžko pochopitelné. Přitom se zdálo, že se na tom sto let nic nezmění. Není divu, že vojáci Andersovy armády tím byli zaskočeni. Zvlášť když tuto armádu tvořili lidé deportovaní na Východ, jimž se po osvobození z lágrů nebo vyhnanství podařilo do Andersovy armády dostat. Ti, jimž se to – jako Jaruzelskému nepodařilo, měli pak jiné zážitky...

Když Giedroyć formoval v Itálii své vydavatelství a časopis Kultura, tvořili jeho klientelu Andersovi lidé. Giedroyćovo přesvědčení, že je třeba překonat vzájemné nevraživosti a resentimenty mezi Poláky, Ukrajinci, Litevci a Bělorusy a že v zájmu dosažení tohoto cíle je třeba se vzdát Lvova a Vilniusu, naráželo na neuvěřitelně nepřátelské postoje polských emigrantů z těchto zemí. Giedroyć tuto svoji linii hájil se vší neústupností, a současné vztahy Polska se sousedy jsou ve velké míře výsledkem jeho působení. Své v tomto směru vykonalo nespočetné množství článků v Kultuře, nemluvě o Giedroyćově rozhodnutí vydávat ukrajinské knihy.

Asi před dvaceti lety jsem napsal humoristickou povídku: Litva je svobodná, uznala dokonce hodnotu tamní aristokracie. Do Vilniusu přijíždí Giedroyć, obrovské shromáždění na tamní univerzitě. Giedroyć promlouvá k účastníkům tou nejčistší litevštinou a říká: musel jsem to tajit, jinak by mě ti Poláci sežrali. No a nakonec se můj vtip ve vší své nepravděpodobnosti naplnil: Giedroyć skutečně obdržel čestné litevské občanství a Giedyminův řád, i když do Vilniusu nepřijel, litevsky nikdy neuměl a narodil se v Minsku...

Iwaszkiewicz mi jednou napsal: Emigranti si představují, že lze všechno zmrazit a že potom bude všechno stejné jako před válkou – a přitom je to nemožné. Uvažoval jsem stejně. Ale Giedroyć nepovažoval to, co se odehrává v Polsku, za povrchní změny. Uvědomoval si hloubku událostí, snažil se všechny změny poznat a ovlivnit jejich průběh.

Mladé generaci se dnes dá těžko vysvětlit, čím se Wiadomosci literackie [společensko-kulturní týdeník, který vycházel ve Varšavě v letech 1924–1939 – pozn. red.] a londýnské prostředí lišily od Giedroyće – a přitom šlo o podstatný rozdíl. Mieczyslaw Grydzewski, který byl nepochybně geniálním redaktorem, se přizpůsobil svému publiku a exilové publikum, ať už v Londýně nebo v Americe, zatuhlo v jistém smyslu v předválečné mentalitě. Giedroyć se naproti tomu snažil tuto mentalitu měnit a především se orientoval na publikum v Polsku. Samozřejmě teoreticky, protože do Polska se dostal jenom malý počet exemplářů Kultury, ale v jeho vizi zasluhovalo na prvním místě pozornost domácí Polsko.

Giedroyćova legenda, která se dnes šíří v médiích, je pro mne mimořádně poučná. Protože jsem viděl, počínaje rokem 1951, kdy jsem nalezl útočiště v Maissons-Laffitte, jaký to byl nepatrný, směšně malý podnik. Je to podnět k přemýšlení o tom, jak se nepatrné události mění v legendu a jak dál působí. Legenda se začala rozrůstat koneckonců už v lidovém Polsku: Kultura se estébákům jevila jako mocná americká instituce, která proniká na Východ. Ve skutečnosti měl Giedroyć od amerických institucí odstup. Když vznikl Kongres svobody kultury, nabídli mu, ať se Kultura stane jedním z jeho orgánů. Giedroyć to odmítl. Chtěl si udržet nezávislost – a výsledkem toho všeho bylo, že Kultura přežila Kongres a všechny jím vydávané časopisy o několik desítek let.

Byl to tedy velice skromný podnik, navíc nepřetržitě provázený finančními zázraky. Jeden příklad za všechny: Na počátku svého působení ve Francii si Kultura najala neudržovaný dům v Maisons-Laffitte na avenue Corneille. V jisté době se museli odtamtud poroučet. A tak koupili nový dům, i když se to zdálo téměř nemožné – našli se bohatí přátelé. Byla to celá řada malých zázraků, díky nimž časopis nepřetržitě vycházel, i když měl samozřejmě svoji základnu v podobě předplatitelů. Věcí cti byla pro Kulturu výplata honorářů – nebyly velké a netvořily podstatnou součást mého rozpočtu, ale Giedroyć je vždycky poctivě vyplácel.

Naše soužití v exilu bylo zpočátku obtížné – mou vinou. Upřímně si přiznejme, že literáti v poválečném Polsku považovali emigraci za něco podřadného, odsouzeného k zániku. Bylo to svého druhu společenské mínění – a já tvrdím, že PLR se ve velké míře opírala o společenskou mentalitu svých elit. Sám jsem byl pod vlivem této mentality, když jsem se rozhodl zůstat na Západě. A během svého prvního pobytu v Maisons-Laffitte jsem byl dost nesnesitelný…

A přesto musím být Giedroyćovi do smrti vděčný za jeho postoj, jaký zaujal v „případě Miłosz“. „Miłoszův případ“, který se dnes jeví jako něco absurdního, znamenal velice vážnou věc. Nešlo jen o to, může-li být do exilového společenství přijat člověk, který přes pět let sloužil komunistickému režimu. Jádro věci spočívalo v něčem jiném: šlo o podezření, že jsem sovětský agent vyslaný na Západ, aby rozkládal emigraci. A v době kampaně vedené proti mně, která mne mohla dohnat k sebevraždě, se Giedroyć tvrdě postavil na mou stranu a dokonce se rozešel se svým blízkým přítelem Ryszartdem Wragou, který tvrdil, že jsem agent NKVD.

Giedroyć byl asketický člověk oddaný jediné myšlence a neustále oplývající novými nápady. V naší korespondenci převažují dopisy-instrukce: komusi je třeba pomoci získat stipendium, někoho doporučit té správné osobě, intervenovat ve Francii nebo Americe u některého politika atd. Devadesát procent jeho požadavků jsem nemohl splnit…

Byl přesvědčený o svých důvodech a byl vybaven vzácnou vlastností zvanou tvrdošíjnost. Patřil jsem mezi ty, kdo byli přesvědčeni, že se sovětské impérium rozpadne, ale že to nebude za našeho života. A některé Giedroyćovy aktivity ve mně nevyvolávaly nadšení. Byl mi bližší názor Kota Jeleńského. Ten nesouhlasil s pašováním knih Kultury přes Tatry, které skončilo „procesem s horolezci“, protože byl přesvědčen, že nelze lidi vystavovat nebezpečí.

Takže ke Giedroyćovi mne vázaly dvojí pocity: na jedné straně to byl obdiv hraničící se zbožňováním, na druhé straně skepse, která se časem změnila v podrážděnost. Jeho kulturní zásluhy jsou obrovské, i když důvody pro jeho aktivity byly politické. Politiku však pojímal úctyhodným a hlubokým způsobem a s plným vědomím, že literatura v polském jazyce znamená velký trumf.

Jednou prohlásil: „Zřekl jsem se soukromého života.“ Nebylo v tom nic přehnaného. Kultura mohla existovat jenom proto, že za ní stáli čtyři lidé, kteří vytvořili malé společenství se společným bydlením a společným stolem a kteří na mnohé věci rezignovali v zájmu věci jediné. Pro mladé lidi je i toto těžko pochopitelné, protože dnes panuje individualismus.

Tygodnik Povszechny, září 2000