Na plátna českých kin právě vstupuje německý film Životy těch druhých, který před nedávnem vyvolal u našich západních sousedů malou senzaci. Zcela průlomově se totiž věnuje v německé kinematografii dosud nezpracované tematice – praktikám východoněmecké komunistické tajné policie Stasi. Navíc přichází v době, kdy problematika dokumentů komunistických represivních složek je i u nás hojně diskutována.
Nestává se příliš často, aby režijní prvotina sbírala ocenění jak na běžícím pásu. Snímek Životy těch druhých jich za necelý rok od premiéry získal již devatenáct. Nejvýznamnější z nich jsou tři Evropské filmové ceny za nejlepší scénář, nejlepší hlavní roli a nejlepší evropský film roku, o díle se navíc spekuluje jako o jednom z vážných kandidátů na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film. Což ovšem není na samotném snímku to nejpřekvapivější – při jeho sledování lze totiž jen těžko uvěřit, že jej nenatočil zkušený režisér, který zažil východoněmecký komunistický režim na vlastní kůži, ale třiatřicetiletý debutant, jenž pochází z někdejší západní části rozděleného Německa.
Meč a štít strany
Kritikové vytýkají filmu především hlavní dramatickou zápletku. Příběh kapitána Stasi Gerda Wieslera (Ulrich Mühe), který si při odposlouchávání dvou umělců – dramatika Georga Dreymana (Sebastian Koch) a jeho partnerky, herečky Christy-Marie Sielandové (Martina Gedecková) – postupně uvědomuje zrůdnost komunistického systému, je skutečně největší slabinou díla. Přesto se domnívám, že tento příběh nelze jednoduše odsoudit a označit za „pohádku pro dospělé“ – vždyť i Chartu 77 podepsalo několik bývalých pracovníků Státní bezpečnosti, tedy lidé, kteří stejně jako kapitán Wiesler kdysi vyslýchali odpůrce režimu a dokonce řídili tajné spolupracovníky. Poněkud kýčovitě je však zobrazeno samotné Wieslerovo „obrácení“ za pomoci ukradených Brechtových spisů a působivé vážné hudby.
Ačkoliv režisér a scenárista snímku Florian Henckel von Donnersmarck pracoval na Životech těch druhých údajně šest let, nevyhnul se pokušení upravit některé dobové reálie podle linie příběhu. Tak kupříkladu instalace odposlouchávacího zařízení v bytech sledovaných osob probíhala daleko konspirativnějším způsobem, než se děje na plátně. Hlavním prohřeškem je ovšem přítomnost odposlouchávajícího důstojníka Stasi na půdě domu, v němž sledovaní umělci žijí. Tato metoda se přestala používat již koncem padesátých let – v osmdesátých letech se odposlechy prováděly daleko modernějšími technikami. Také situace, kdy pracovník Stasi vědomě manipuluje s dokumenty a vytváří nepravdivá hlášení, je těžko uvěřitelná, neboť v každé komunistické tajné policii existovaly přísné kontrolní mechanismy.
Hlavním přínosem Henckelova filmu však zůstává vystižení atmosféry doby. Divák sleduje totální vyprázdněnost totalitní mašinérie – už i příslušníci jejího policejního aparátu ztratili iluze o ideové náplni své práce, přesto se však stále ujišťují o tom, že jsou „mečem a štítem strany“. Nejlépe to ilustruje scéna v policejní kantýně, v níž je mladý příslušník Stasi přistižen svým nadřízeným při vyprávění vtipů o Erichu Honeckerovi. Reakce velitele je pro vyhasínající diktaturu typická: nejprve přidá další honeckerovskou anekdotu, a posléze mladého důstojníka potrestá. Ano, všichni se Honeckerovi smějí, jen nesmějí být při tom přistiženi „panem velitelem“. Oč je systém prázdnější, o to je ovšem ve svých metodách brutálnější. Prázdnotu a absurdnost systému vystihuje i řada dalších propracovaných detailů například disproporce mezi praktikami vynucování tajné spolupráce a vlastním textem „vázacího aktu“, v němž naverbovaný agent stvrzuje svým podpisem, že spolupráci navazuje z hlubokého přesvědčení…
Good bye, Stasi
Film ukazuje poměrně výstižně i atmosféru života „těch druhých“ tedy umělců, kteří jsou ve své tvorbě omezováni a kontrolováni totalitním systémem. Snímek nezobrazuje jejich pozici schematicky – akcentuje jejich citlivost a potřebu kontaktu s publikem, která u některých z nich může vést až ke kolaboraci s režimem či k podpisu tajné spolupráce se Stasi. K jedné z nejpůsobivějších sekvencí pak patří scéna, v níž vedoucí kulturního oddělení Stasi sděluje kapitánu Wieslerovi závěry psychologické analýzy jednotlivých typů umělců, která má sloužit k psychickému teroru nepohodlných literátů s jednoznačným cílem dosáhnout toho, aby již „nikdy nic v životě nenapsali“. Psychologický teror je ve filmu takřka všudypřítomný, na rozdíl od teroru fyzického, který ve filmu prakticky chybí.
Po vlně snímků typu Good Bye, Lenin (2003), podporujících (možná i proti záměru samotných tvůrců) nostalgické vzpomínky na NDR, jsou nyní němečtí diváci sedmnáct let po pádu berlínské zdi konfrontováni s odvrácenou tváří tohoto režimu, jehož aktivní přisluhovači i nadále žijí. A nejen to – možná je nejeden z nich považován svým okolím za „dobrého člověka“, jak nazývá herečka Sielandová při setkání v restauraci kapitána Wieslera. Tento „dobrý člověk“ se však o několik dní později stane jejím vyšetřovatelem a posléze i řídícím důstojníkem. Právě pracovníci Stasi zůstávají hlavními viníky hrdinčina tragického konce – ačkoliv se za něj, a to ani po pádu režimu v roce 1989, nemusí zodpovídat.
A v tom může být právě přínos Životů těch druhých i pro diskusi o naší vlastní komunistické minulosti. Při sledování snímku se tuzemskému publiku nutně vybaví obdobné postavy z českého prostředí – i u nás byli nadaní režiséři, kteří nemohli působit, i zde najdeme jejich netalentované kolegy, kteří se uplatnili jen díky poklonkování režimu, i v naší zemi byli vynikající herci, kteří potřebovali „své publikum“ a byli kvůli němu ochotni dělat kompromisy. I u nás byli „ti druzí“, kteří je sledovali, šikanovali a terorizovali, aniž bychom dnes znali jejich jména nebo tváře. Odpůrci zveřejňování dokumentů Státní bezpečnosti zajisté nad Životy těch druhých zajásají – vždyť je v něm zobrazeno, že ne všechno, co je v dokumentech komunistických represivních složek, může být pravda. Na druhé straně ovšem film upozorňuje, že bez plného zpřístupnění dokumentů Stasi by se dramatik Dreyman nikdy nedozvěděl plnou pravdu o tragédii své někdejší partnerky. Klíč k poznání minulosti vede tedy přes plné otevření archivů a zároveň pečlivou analýzu zde zachovaných dokumentů. Nezbývá než doufat, že se brzy dočkáme podobné reflexe i v našem prostředí – první vlaštovkou (ne nepodobnou závěru filmu Životy těch druhých) je v tomto ohledu vydání knihy Svazek Dialog, která zpřístupňuje českému čtenáři podstatné části svazku vedeného Státní bezpečností na spisovatele Pavla Kohouta.
Autor je historik.