Premiér si nerozumí s prezidentem. A to ne v ledajaké záležitosti. Spoří se spolu o Tomáše Garrigua Masaryka, který je sice už sedmdesát let po smrti, ale pořád jako otec zakladatel a inspirátor čeří české politické vody.
To ovšem téměř výhradně jen ve chvílích, kdy má nějaké kulaté výročí. Jinak se už prakticky nečte, jak správně připomněl předseda vlády (Mirek Topolánek naneštěstí neřekl, proč se Masaryk nečte, zda kvůli nedostatku času, nebo prostě proto, že už ničím dnešek – tolik jiný než doba Masarykova – neinspiruje; čistě z důvodu líbivé mediální provokace by se dalo přiklonit k druhé variantě, a tak se autor osměluje). V takových chvílích masarykovských slavností chce politik veřejně zdůraznit, jak odpovědné a státnicky významné je jeho vlastní myšlení – když vyrůstá, jaký div, z dědictví velkého politika Masaryka.
Při slavnosti k výročí Masarykovy smrti na Pražském hradě se prezident a premiér nepřímo chytli kvůli Masarykovu přístupu k médiím a práci public relations. „V mnoha směrech byl Masaryk politikem z dnešního pohledu moderním… Chápal význam veřejného propagování svých politických názorů. Jako jeden z prvních pochopil, jakou roli hraje image politika, a také ji velmi promyšleně a obratně vytvářel,“ vysvětloval v projevu prezident Václav Klaus. Premiér Topolánek, přicházející vzápětí, hlavě státu oponoval: „Masaryk nebyl mužem zkratky. Nebyl politikem, který by podléhal populistickým tlakům. Nebyl státníkem, který by své vize měnil podle závanů mediálního větru. Natož na radu PR mágů, kteří by mu říkali, jakou má mít kravatu a jak se má dívat na kameru.“
Je to zajímavý rozpor. Prezident národu vysvětluje, jak důležitá je pro politika sebeprezentace, image, obraz, bez nichž se v moderní době nikdo neobejde. Tento divadelní rozměr politiky ovšem není chápán jako nadbíhání lidu, populismus nebo dokonce jako podvádění voličů, nýbrž jako nutná součást, dokonce jedna z hlavních částí politické práce. Bez potřebné propagační činnosti, soudí prezident, není politika vůbec možná. Ideje samy sebe neprodají. A protože k takové propagaci v moderní době nejčastěji slouží média, je nejúčinnější, ale také nejpotřebnější vytvářet image sobě, svému myšlení a idejím právě v médiích. Jako to dělal Masaryk v tehdejším tisku, třeba pod pseudonymem, připomíná hlava státu.
Prezident Klaus při zkoumání imagologie prvního prezidenta dává i jiné příklady. Ne náhodou připomíná četné cesty po republice – i tady vidí Václav Klaus svůj vzor a i tady se nevysloveně k Masarykovi přirovnává – ale mediální práce je pro něj přece jen nejdůležitější. Vždyť Masaryk byl moderní politik a jeho pravidelné cesty mezi poddané byly jen doplňkem skutečně moderní práce s vlastním obrazem. To, co lidé znají jen z novin, filmu a rádia, najednou na chvíli (!) vidí na vlastní oči a jejich pocit identifikace může neobyčejně vzrůst. Virtualita postavy, nazývaná image politika, ale zůstává dál mediální povahy, neboť jedině v tom je v moderní společnosti jeho skutečná síla.
Premiér Topolánek naopak soudí, že Masarykovi byla taková sebeprezentace, tedy jistá manipulace se svým obrazem, naprosto cizí. Byla by to zkratka, kterou by první prezident neunesl, protože mu dle premiérova soudu nešlo o povrchní líbivost, nýbrž o hlubší hodnoty, jako jsou ideje a demokratická diskuse. Bez návratu k této podstatě, vyzývá předseda vlády, se ani obnovená česká demokracie nehne z místa.
Mezi premiérem a prezidentem dochází k zajímavému posunu důrazů. Hlava státu, která obvykle odmítá vše, co se nazývá postmoderním, a nejčastěji se v uvažování opírá o hodnoty a jistoty vědy 19. století, náhle prosazuje baumanovský koncept mediální tekutosti, které se musí politika přizpůsobit. Prezident s ní vědomě pracuje a nevidí v tom nic špatného, protože „už Masaryk to dělával stejně“. Naopak premiér se staví na stranu moderní pevnosti a habermasovsky věří tomu, že i v povrchních mediálních společnostech lze nastavit ideální prostředí otevřené diskuse, v níž všichni diskutující přijímají stejná diskursivní pravidla, a tudíž mohou dojít ke konsensu, i když spolu nesouhlasí, protože tímto konsensem jsou už ona pravidla sama. (To, že ani Mirek Topolánek vzdor idealistické, masarykovské rétorice tato pravidla nerespektuje, necháváme prozatím stranou.)
Nám divákům a pozorovatelům, kteří z duše milují hry a souboje, nezbývá než se v tomto sporu postavit na něčí stranu. A protože návraty do minulosti nejsou reálně možné a kantovské a priori (dobrá vůle k dohodě), s nímž pracuje Masaryk-Habermas-Topolánek, je naivně idealistické, nezbývá než se v této věci přiklonit k prezidentovi, jehož image (obraz, přízrak) žije v době po moderně, i když jeho skutečné „já“ existuje o století až dvě zpátky. Ale kdo z nás se v životě potká se skutečným Klausem a skutečným Topolánkem? Pracujeme s jejich obrazy, vyrovnáváme se s jejich image, ne s nimi samými. O Masarykovi platí totéž. Ostatně není to nejlépe vidět na tom, že s ním každý pracuje tak, jak právě potřebuje a jak se mu to hodí?
Autor je vedoucí kulturní rubriky Hospodářských novin.