O brněnském divadle Husa na provázku se mluví (a píše) především v souvislosti s tvorbou uměleckého šéfa Vladimíra Morávka. Divadlo má ale ještě jednoho stálého režiséra, kterého si Morávek přivedl ze svého dřívějšího působiště v Hradci Králové.
Jiří Jelínek, bývalý frontman hradeckého amatérského souboru DNO, se ve svém novém profesionálním angažmá činí. Těsně před prázdninami uvedené Shakespyré bylo již jeho pátou provázkovskou premiérou. Inscenace se hraje na venkovní alžbětinské scéně, kam si jedenáct herců a muzikantů v námořnickém donese nafukovací člun, aby v něm odehráli své variace pěti nejznámějších Shakespearových tragédií, které prokládají s dějem sice nesouvisejícími, ale povedenými písňovými vložkami.
Kde se Shakespeare zmýlil
Podtitul inscenace Commedia plná omylů! dává tušit, že tragédie by nemusely být tragédiemi, kdyby se jejich hrdinové dovedli vyhnout řadě často banálních nedorozumění. Kdyby se Romeo a Julie nenechali šikanovat pedantským Amorem, který chce jejich lásku povýšit na „umělecký artefakt“, mohli spokojeně utéct z Verony a milovat se po svém. Kdyby Desdemona dokázala žárlivého Othella věrohodněji přesvědčovat o své nevině, mohli se šťastně milovat až do smrti (nenásilné). Kdyby váhavý Hamlet tak dlouho nehloubal nad otázkou, zda jít či nejít s Ofélií na rande, nemusela zoufalá dívka skončit na dně jezírka. Kdyby Král Lear věnoval více času výchově svých dcer, nemusel neustále pendlovat mezi jejich příbytky, kde marně hledá útočiště. A kdyby apokryfní Lady ona a Vévoda on neztráceli čas neustálými hádkami, jak nejlépe ze světa sprovodit krále, nemusel k nim pak přijít posel s oznámením, že král raději přespí u Macbethů, a Shakespearovu tragédii jsme dnes mohli znát pod zcela jiným jménem.
Velké, nebo malé divadlo?
Již od prvních okamžiků, kdy se zpívající „vodácká banda“ objeví vysoko na pavlači divadelního dvora (tedy oné vznosně nazývané alžbětinské scény), si představení diváky získá. Děje se tak díky komunikativnosti, uvolněné atmosféře a všeobecné radosti ze hry. Právě hravost je základním kamenem Jelínkovy tvorby. Vedle Morávkových režijně pevně uchopených inscenací, zdánlivě bez prostoru pro spontaneitu, se tak soustředěně vytváří druhá programová linie divadla, v níž může soubor plně uplatnit tvořivost, schopnost improvizace, komunikace s divákem nebo muzikálnost.
Jelínek si tradičně pohrává s jakousi variací lidového či jarmarečního divadla. Většinou sází na záměrnou neumělost a naivitu projevu, na nikterak precizně vystavěné situace či občasnou absenci point, od které se pak může odrazit jeho oblíbené zahrávání si s poetikou trapna. Tak se daří vytvořit dojem divadla, které vzniká z ničeho (nebo jen z velmi mála) tady a teď. Divák pak všechny zmíněné „nedostatky“ protagonistům rád promíjí, protože má dojem, že se aktivně účastní něčeho živého.
Když do hracího prostoru napochoduje jedenáct herců, kteří jsou vedle provizorních hudebních nástrojů, jakými jsou třeba hřeben nebo velký plastový barel na vodu, vybaveni i příčnou flétnou, kytarami a rozměrnou soupravou bicích, vytváří se (i když zřejmě nezáměrně) dojem, že se před námi bude odehrávat „velké divadlo“, a ne odvázaná studentská besídka, kterou Shakespyré místy připomíná. Bylo by pošetilé srovnávat inscenaci s důmyslnými shakespearovskými parafrázemi, jakými jsou West Side Story nebo třeba Vyskočilův Haprdáns. Budeme-li ovšem poměřovat Jelínka Jelínkem samým, zjistíme, že například oproti ještě amatérské Variaci na slavné téma Cyrano se zde nepovedlo překročit hranici mezi zábavným sledem jednotlivých, někdy poněkud prvoplánově parodických scének a celistvým tvarem.
To, že divák při troše dobré vůle rád omluví nedotaženost Jelínkova textu, je především zásluha herců, kteří si prostor, velkoryse jim
vyčleněný režisérem, užívají s náležitým dryáčnictvím, ale zároveň velkou mírou nadsázky a lehkosti. Jako nejzdařilejší se jeví dialogy Prvního (Jiří Vyorálek) a Druhého hrobníka (Jiří Kniha), nabízející největší místo pro uplatnění Jelínkových slovních hříček, které bývají hlavní devízou jeho inscenací. Kniha a Vyorálek s odstupem glosují dění na scéně a mezi pádlováním rozvíjejí dialogy-nonsensy typu: „Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. – No jo, člověče, jenže ti lidi do těch hor jdou a to neštěstí tam jde s nima. A v tom je ten háček. – Tak pozor, háček jsem tady já.“
Tito dva cháronovští Hrobníci bezpečně řídí bárku představení a občas nad podivným počínáním Hamleta či krále Leara nevěřícně kroutí hlavou: „Tak toto… to jsem ještě... toto ne teda.“ Divák znalý Jelínkových produkcí bude mít oproti těm dvěma oprávněný pocit, že vše, co se odehrává na jevišti, už důvěrně zná. Jelínkův rukopis je rozpoznatelný na první pohled a v Shakespyré se vedle jeho nesporných kvalit projevují i slabší stránky.
Autorka studuje bohemistiku a divadelní vědu na FF MU v Brně.
Jiří Jelínek: Shakespyré – Commedia plná omylů! Režie Jiří Jelínek, dramaturgie Barbara Vrbová, kostýmy Marie Mukařovská, hudba Zdeněk Král. Premiéra 22. 6. 20007 v Divadle Husa na provázku.