Podzim nenaplněných očekávání

Co nového v Brně

Dramaturgické plány brněnských divadel slibovaly v prvních měsících nové sezony poměrně výživnou žeň. Po zhlédnutí inscenací se však velká očekávání změnila ve velká zklamání. Až na výjimky vznikly převážně průměrné inscenace s několika velice zdařilými hereckými výkony.

Nejvíce se v Brně čekalo na Pařeniště E. F. Buriana, které na scénu HaDivadla měl uvést J. A. Pitínský. Z premiéry kontroverzní hry, podporující politické procesy padesátých let, však sešlo kvůli pozdnímu zajištění autorských práv, takže byla odložena až na únor. HaDivadlo tak rychle shánělo, čím by zalepilo díru ve svém repertoáru. Nakonec posloužila novinka Arnošta Goldflama Doma u Hitlerů (viz A2 č. 50/2007). Ovšem záplata je to ve výsledku poněkud děravá, ač první dva obrazy naznačovaly, že by v divadle mohla být zažehnána dlouhodobá krize, která se táhne snad už od odchodu Jiřího Pokorného do pražského Divadla Na zábradlí.

První scény jsou totiž pevně herecky uchopené, mají jednoduchý, ale přesný styl a dynamický spád. Děje se tak především zásluhou technicky velice dobře vybavené Jany Plodkové, která hraje Evu Braunovou jako znuděnou paničku, co ničemu nerozumí, zato jí už tikají biologické hodiny, a tak se rozhodne dostat svého frigidního Ádu do postele stůj co stůj. Hostující Petr Jeništa pak coby Hitler předvádí ukázkovou studii přetělesnění, až divákovi přeběhne mráz po zádech, jak je jeho führer přesvědčivý. Svůj předobraz ovšem zvládl natolik přesně, že si s postavou může následně pohrávat, a dokonce ji lehce parodovat. Co je mu to ovšem platné, když se takto přesvědčivá postava potácí v inscenaci bez výkladu (ono bulvární promítání záběrů z koncentračních táborů na konci inscenace, aby si divák uvědomil, že to zase taková legrace nebyla, nechci ani brát v potaz – je to jen ta nejjednodušší cesta ukončení volného sledu obrázků), aranžmá a vlastně jakékoliv režie, neboť po odchodu režisérky Jolany Kubíkové od rozdělané práce je pod výsledným tvarem podepsán anonymní kolektiv HaDivadla?

Forman vs. Morávek

Vladimír Morávek se v Huse na provázku pokusil navázat na úspěch své hradecké inscenace Hoří, má panenko a uvedl adaptaci Formanových Lásek jedné plavovlásky. První scéna začíná zcela formanovsky. Chystá se večírek a jeviště se zalidní směšně trapnými figurkami, kterým se Morávek po Formanově vzoru nevysmívá, i když je ukazuje ve velmi nelichotivém světle. Ve výborné scénografii Martina Ondruše, která rozehrává doslova celé divadlo (hraje se i se zvuky z foyeru a divákovo vnímání nemůže obsáhnout celé dění na jevišti, a tak si vlastně vždy vybírá jen výseky), se odvíjí příběh jednoho citového vzplanutí. Proti intenzivnímu Formanovu filmu ho však Morávek pojímá silně extenzivně. V naivní lásce Anduly, končící jejími podřezanými žilami, shledává metaforu k celým šedesátým letům jakožto iluzi o imaginární lásce. Ovšem z metafory nic nezbylo kvůli přímočarosti, jakou byla na jeviště převedena. Jako obvykle totiž Morávek nastavuje děj nejrůznějšími narativními vsuvkami od ukázek ze zakládacích projevů Husy na provázku přes projevy Leonida Brežněva až po filosofické eseje Pavla Švandy. Zejména v druhé polovině jich neustále přibývá, až se kostra intimního příběhu pod jejich tíhou zhroutí. Nejlépe pak vyznívají davové scény. Potíž nastává tam, kde je potřeba hrát jemnější odstíny postav. Morávek komponuje vnější plán a na své herce spoléhá, že humor a situace udělají sami. Někdo cítí míru víc, někdo míň, někdo vůbec. V ostré stylizaci, ale přesto jemně a vkusně se pohybovaly ve vedlejších postavách Eva Vrbková a Andrea Buršová (která předvedla také své pěvecké schopnosti), v hlavní roli Míly dělal, co se dá, Robert Mikluš, a zdá se, že kdyby našel v režii větší oporu, mohl vytvořit velkou postavu.

Dobří herci ve špatných inscenacích?

Také kamenné scény měly svá „želízka v ohni“. Mahenova činohra po velkém úspěchu Molièrovy Školy pro ženy přizvala ke spolupráci znovu režiséra Ivana Rajmonta. Ten se sice opět ukázal jako zručný řemeslník, ale v tomto případě ho zradil Hofmannsthalův text Škola manželů, který sice má potenciál bláznivé rodinné frašky, ten je však obalený tlustou vrstvou psychologizujících a planě konverzačních replik. Od kultivované nudy inscenaci zachraňují výkony Bedřicha Výtiska a Terezy Grygarové, kteří mají po dlouhé době příležitost ve větších partech ukázat, že to jsou herci s velice svižnou, na razantním střihu postavenou komediální technikou.

Nejproduktivnější bylo Městské divadlo Brno, které do listopadu uvedlo hned čtyři premiéry. Vedle divácky vděčných titulů se ukázalo i jako divadlo s jistou snahou po experimentu a na činoherní scénu pozvalo Jiřího Šimáčka a nového uměleckého šéfa Mahenovy činohry, režiséra Zdenka Plachého, kteří pod hlavičkou Střeženého Parnassu uvedli svou gangsterku Deník krále. Jako by se ovšem Plachý zalekl zejména ve scénografickém a kostýmním řešení slibně naznačené stylizace do komiksů typu Sin City a inscenace je ve výsledku jen banálním realistickým příběhem gangstera, kterému se několikrát zjeví svatá Terezie z Lisieux, a on se tak v kýčovitém happy endu obrátí k Bohu. Jednomu je až líto herců, kteří jsou nuceni pronášet komiksové repliky, jako by hráli Dostojevského. Z celé inscenace se ovšem vymyká Viktor Skála v roli vypravěče Cyrila Abidiho (touží napsat monumentální monografii Maurice Ravela) svou přesně dávkovanou bizarností, obsedantností a ironickou přezíravostí k – z jeho pohledu – banálním problémům marseilleských gangsterů.

Nejzdařilejší z brněnských podzimních premiér tak zůstává hned ta první, Smrt Pavla I. Dmitrije Merežkovského, kterou již počtvrté zahájila sezonu v Městském divadle Hana Burešová. Historická hra, zasazená na počátek 19. století, kdy došlo k vraždě nepopulárního cara Pavla I., zviditelňuje nadčasová témata paradoxnosti dějin, neslavného pozadí slavných událostí, lidské morálky a podílu zodpovědnosti na podobě světa.

Příležitost vymanit se z komediálního figurkaření plně využil Erik Pardus v titulní roli: jeho car se neustále zmítá mezi křičícím despotou, rozmarným děckem, potřebujícím pohladit, a panovníkem plným nenaplnitelných ideálů. Burešová střídáním silně kontrastních scén komponuje historické plátno s problematizujícím všespolečenským dosahem, ztvárněné v nejlepším slova smyslu konzervativními divadelními prostředky.

Jan Grossman tvrdíval, že v Brně je špatné divadlo a dobří herci. Jako by mu podzim v brněnských divadlech dával za pravdu. Některé zimní premiéry však naštěstí naznačují obrat k lepšímu.

Autorka je studentka bohemistiky a divadelní vědy na FF Masarykovy univerzity v Brně.