Krvavý duben, útlý román albánského spisovatele Ismaila Kadareho, vydaný letos v odeonské řadě Světová knihovna, vzbudil velkou pozornost. Není to však pouze tím, že Kadare je nositelem několika prestižních literárních cen a byl opakovaně navržen na Nobelovu cenu za literaturu.
Od českého překladu Kadareho románové prvotiny Generál mrtvé armády (Gjenerali i Ushtrisë së Vdekur, 1963) uplynulo sedmnáct let a Krvavý duben (Avril brisé, 1981) je teprve druhým domácím nahlédnutím do našinci takřka neznámého literárního světa. Ústředním tématem knihy je severoalbánský zvykový kodex nazývaný Kanun Leka Dukaďina. Přílišná pozornost, kterou čtenáři či recenzenti soustředí na exotický motiv krevní msty, však může být zdrojem dosti jednostranné reflexe díla.
Kadareho tvorba bývá v zahraničí poněkud zjednodušeně přirovnávána k Orwellovi či Kafkovi. Je pravda, že podstatná část jeho próz reflektuje prožitek hodžovské totality. To je případ knih Pracovník paláce snů (Nëpunësi i Pallatit të ëndrrave, 1981), Spiritus (Spiritus, 1996) nebo nově Život, hra a smrt Lula Mazreka (Jeta, loja dhe vdekja e Lul Mazrekut, 2002). Nedílnou součástí jeho díla je však i literární ztvárnění albánského prostoru, krajiny a jejích tradic a legend. Tak je tomu zejména v Kamenné kronice (Kronikë në gur, 1971), poetickém obrazu Kadareho rodného města Ďirokastry (Gjirokastër) na pozadí válečných událostí, či v Mostu se třemi oblouky (Ura Me Tri Harqe, 1978). K této části Kadareho díla nesporně náleží i Krvavý duben (1981).
Pravidla vraždění
Turisticky přitažlivý výřez ze „země Škipetarů“, kombinující pohlednici a tabu, nabízí prostor k rozvinutí mytických paralel s homérskými eposy a motiv msty přímo vybízí k hamletovské či macbethovské aluzi. To vše Kadare, milovník klasické epiky a dramatu, ve svém Kanunem rámovaném příběhu využil. Vyprávění s rysy Gorkého či Hamsunovy stylistické strohosti a atmosférou magického realismu se odehrává zdánlivě mimo čas, jako by dějiny do hor pouze bázlivě nahlížely. Drobné náznaky v podobě letadla mířícího z Tirany či zmínek o království však čtenáře přivádějí před druhou světovou válku, do doby vlády albánského krále Zoga. Konkrétní časové ukotvení je nicméně v Kadareho románu zcela podružné.
Jádrem příběhu je měsíc života mstitele Ďorga Beriši a novomanželů Vorpsiových – spisovatele Besiana a jeho ženy Diany – přijíždějících z intelektuálního ovzduší kaváren v Tiraně na svatební cestu za poznáním života severoalbánských horalů. Vcelku banální milostný trojúhelník způsobený letmým setkáním pohledů Ďorga a Diany nejenže rozklíží mladé manželství, ale nepřímo zaviní i Ďorgovu smrt. Zdánlivá dvojkolejnost románového děje (Ďorgova proměna z mstitele v pronásledovaného a svatební cesta Vorpsiových) však přece jen tvoří příběh jediný. Zatímco nealbánský čtenář je především fascinován řetězcem vražd a následné odplaty, jejichž principy spisovatel během svatební cesty vysvětluje své mladé ženě, Albánec zde dost možná čte příběh poněkud jiný – příběh míjení dvou Albánií, na jedné straně živých údolních a přímořských měst a na druhé patriarchálního světa horských klanů.
Rozdíly pod povrchem
Rozdíl v pohledech je v překladu z francouzského vydání posílen poněkud zavádějícím titulem. Originál Prilli i Thyer vyšel ve Francii jako Avril brisé – obojí shodně znamená nikoli duben krvavý, nýbrž přerušený, rozlomený vedví. Název odkazuje k měsíční ochranné lhůtě, jež podle albánské tradiční úmluvy (besa) může být poskytnuta mstiteli k tomu, aby po vraždě uzavřel své poslední věci, než se sám stane terčem odplaty a brzkou mrtvolou. V řetězu vzájemného vyvražďování rodiny Berišových a Kryeťytěových tato lhůta Ďorgovi vyprší právě sedmnáctého dubna. Ve stejný den se Vorpsiovi vracejí do Tirany a spisovatel si přiznává, že v jeho manželství se cosi zlomilo a že svou ženu během cesty po horách ztratil. Český titul Krvavý duben je možná komerčně přitažlivější, ale soustředí čtenářovu pozornost k povrchu děje – k onomu horským masivem rámovanému „skupinovému portrétu se skvrnami od krve“.
Jiří Našinec ve své recenzi v Literárních novinách napsal, že Kadareho vyprávění „mytickou stylizací rodné krajiny“ prozrazuje vazby k francouzskému regionálnímu románu. S tím lze souhlasit, ovšem s podstatnou výhradou. Příběh se neodehrává v autorově rodné krajině, nýbrž v osadách severoalbánských horalů, Ghegů, tedy v prostředí, jež je Kadaremu jako jihoalbánskému Toskovi a dítěti města v údolí poněkud vzdálené. Zřejmě právě proto jej severoalbánská kultura literárně upoutala. Pomineme-li kulturní horizontálu, je třeba zmínit především rozdíl vertikální, který je pro příběh zcela zásadní. Besian Vorpsi si s sebou do hor přináší apriorní literární obraz mytické země orlů, v němž bezděčně nachází homérské a shakepearovské paralely, a v horalech vidí nadpozemské Titány. V Besianově nadšení jako by se objevovaly postavy hrdinů z albánského národního eposu františkána Ďorga Fishta Horská loutna (Lahuta e malësisë), líčího boj albánských horalů proti slovanské invazi. Každodenní realita náhorní plošiny i zdánlivě banální fatalita Kanunu ovšem před oba manžele staví obraz zcela jiný. Diana, na rozdíl od manžela nepoznamenaná apriorním očekáváním, to začíná intenzivně vnímat. Její touha nalézt mstitele Ďorga jí umožní na krátký čas vkročit do odlišného světa a pochopit manželovu iluzi.
Vzájemné míjení
Postavy městského lékaře a geometra, kteří doprovázejí lidového vykladače Kanunu, kontrastují se strachem horského správce daně z krve. Lékař s geometrem sice asistují při rozsudcích Kanunu, pro svou odbornost ale nenacházejí na náhorní plošině využití. Nejsou schopni sžít se s iracionálními tradicemi horalů. Naopak panský správce, jehož úkolem je vybírat od úspěšných mstitelů daň za vraždu, se děsí dne, kdy nedojde k žádné krevní mstě a nastane vybočení z tradičního řádu. Strohá statistika městských novinářů, odsuzujících na základě ročního výčtu obětí krevní msty tradici Kanunu jako necivilizovanou a krvelačnou, pro něj přestavuje útok na samé základy společenského uspořádání. Vzájemné míjení a neschopnost obou světů vykročit z vlastního času je pro albánského čtenáře dominantním motivem Kadareho románu mnohem spíše než (slovy Jiřího Našince) „neslučitelnost lásky a Kanunu“.
Autor je historik, externí doktorand PedF UK.
Ismail Kadare: Krvavý duben.
Přeložila Veronika Sysalová. Odeon, Praha 2007, 160 stran.