Málokdy se na přesyceném domácím knižním trhu stává, aby čtenář netrpělivě očekával vydání nové knihy. Druhý díl syntézy světových dějin 20. století českého historika Karla Durmana mezi takové nepochybně patří.
Vydání druhého dílu knihy Karla Durmana Popely ještě žhavé je radostnou událostí. Dlouho totiž nebylo jisté, zda přední odborník na moderní dějiny, zejména Ruska a Blízkého východu, jenž letos dovršil úctyhodných sedmasedmdesát let, knihu dokončí. Lze říci, že s poslední knihou (jak konstatuje v doslovu) se mu podařilo korunovat životní úsilí syntézou, jež co do šířky i hloubky vhledu a především úspornosti výrazu a stylistické brilance s espritem esejistiky nemá u nás konkurenci. Stejně tak je třeba ocenit autorovu odvahu bořit tradiční klišé a neustupovat z výsostně osobního hlediska. Bez zřetelného definování vlastního stanoviska k „popelům ještě žhavým“ nelze totiž k událostem uplynulého půlstoletí zaujmout hodnotící postoj. Durmanovy neuhýbavé, vůči ideálům šedesátých let a zejména krátkozrakostem intelektuální levice neskrývaně kritické závěry nemusí být každému po chuti. Jsou však podloženy přesvědčivou argumentací i zkušeností autora žijícího v osmdesátých letech v „blahobytném“ Švédsku a provokují ke konfrontaci s mnoha zakořeněnými představami, což je prvek nesmírně osvěžující a u knih o moderních dějinách často marně hledaný.
Nový světový nepořádek
Konce dobrodružství rozvíjejí linii započatou v prvním díle – konfrontaci demokratických ideálů s rozmachem různých forem rudohnědých totalit. Na rozdíl od triády Stalin – Hitler – Západ však rozvrh druhé knihy odpovídá procesu, během nějž se svět za studené války globalizoval a zároveň rozpadl na labyrint nepřehledných partikulárních zájmů. Durman toto klubko otazníků zkoumá, aniž by upadal do zajetí eurocentrismu. Ačkoli evropské dění ani sovětsko-americkou antagonii zdaleka nepomíjí, věnuje adekvátní prostor horké půdě Blízkého východu, proměnlivé realitě islámských zemí a neskrývá skepsi nad vývojem dekolonizovaných a obskurními diktaturami obestřených afrických států. Zachycuje postupnou cestu Číny k tržnímu komunismu a rámcově i proměnu jihoamerických států z diktatur důstojnických junt k vládě levicových populistů. Domácímu čtenáři tento záběr ukazuje proměny světové dominance v neobvyklých dimenzích. Durman ve snaze o alespoň dílčí periodizaci klade důraz na funkční období amerických prezidentů, což je zjevné hned z úvodního „johnsonovského“ medailonu.
Mozaiku kapitol rámovanou analýzami osobností amerických prezidentů lze však číst i tematicky, přeskakovat a věnovat se například pouze blízkovýchodním pasážím či tematice vývoje indického subkontinentu. Ačkoli mají Konce dobrodružství v titulu zdánlivě přirozený časový mezník roku 1991, Durman nepropadá iluzi o zániku totalit či fukuyamovskému klišé o konci dějin. V závěrečné kapitole-eseji, příznačně nazvané Nový světový nepořádek, dovádí čtenáře až ke „žhavým uhlíkům“ eskalující globální pozice Číny a kolísání americké hegemonie během prezidentského období G. W. Bushe.
Esprit esejistiky
K nepochybným kladům Durmanovy syntézy náleží fakt, že se opírá především o aktuální zahraniční literaturu. Hojně čerpá z politických memoárů a s oblibou cituje i parafrázuje beletrii, i zasvěcenějšímu čtenáři však předloží k úvaze leccos zajímavého, byť nezřídka kontroverzně vyhroceného, jako například v hodnocení Reaganova prezidentství a jeho vztahu ke Gorbačovovi.
V syntéze snažící se (úspěšně) rehabilitovat přitažlivost politických dějin se při tak olbřímím záběru jistě nelze vyhnout některým zkratkám. Připomínky a polemické výtky, jež kniha u specialistů jistě vyvolá, však nemohou popřít fakt, že Durmanova dvojdílná syntéza je dílem výjimečným. Právě proto by jí při tradičně strohé grafické úpravě knih z Karolina bývala slušela alespoň obrazová příloha a místy i pečlivější práce korektora.
Autor je historik.
Karel Durman: Popely ještě žhavé – Konce dobrodružství (1964–1991). Karolinum, Praha 2009, 580 stran.