Ministerstvo kultury má zatím transparentní grantový systém, jenže v něm nemá přebytek peněz. Praha má sice na kulturní granty 50 milionů Kč ročně, ale v poněkud nejasném systému. K tomu má ještě institut tzv. spolupartnerství, kam uvolňuje dalších cca 50 milionů Kč a kde dotace fungují jako dar. A jak známo, z daru se nemusíte nikomu zpovídat. Takový systém nakládání s veřejnými penězi se jeví jako poněkud obskurní.
Od roku 2006 existuje Kulturní politika Prahy, kde se o grantech – jako způsobu veřejné podpory – v kapitole Financování píše: „Jde o dosud nejprogresivnější prvek kulturní politiky města. Granty jsou jedním z nejdůležitějších ekonomických nástrojů kulturní politiky hl. m. Prahy. Granty a jiné formy dotací v procesu kulturního vývoje v hl. m. Praze hrají důležitou a nezastupitelnou roli. Grantový systém v oblasti kultury v hlavním městě Praze je momentálně nejpropracovanější ze všech grantových systémů hlavního města Prahy.“ Od jara 2007 však radní Milan Richter, přímo odpovědný za kulturu, právě tento systém úspěšně zpochybňuje. Problém vzniká jednoduše proto, že jsme se v kultuře stále ještě nenaučili rozlišovat veřejný a privátní sektor, neziskovou a ziskovou sféru, kulturní službu a divadelní podnikání. Rozlišování v tomto smyslu patří k základním evropským kulturním standardům. První, kdo v diskusi problém jasně pojmenoval jako oddělení veřejné a soukromé sféry, byl Petr Kratochvíl, který deklaroval prostou zásadu: Buď do divadelního podnikání (soukromého sektoru) nedávejte ani korunu, pokud je ovšem budete dotovat, tak vznáším svůj legitimní nárok. Kratochvíl mířil na divadelní podnikatele, kteří provozují divadlo jako společnost s ručením omezeným či jako akciové společnosti. Bohužel, český Obchodní zákoník umožňuje, aby s. r. o. či a. s. byly založeny i za jiným účelem, než je podnikání (tedy tvorba zisku). Fakticky i pro poskytování neziskových kulturních služeb.
Podnikání a kulturní služba
Už od roku 2001 existuje pravidlo EU, které definuje podmínky veřejné podpory soukromému sektoru, tzv. pravidlo de minimis. Podpora pochází z veřejných rozpočtů, zvýhodňuje podnikání, narušuje hospodářskou soutěž a může ovlivnit obchod mezi státy EU. Veřejná podpora jednomu příjemci je limitována maximální výší 200 000 eur během tří let, přičemž podpory od státu, kraje či obce se sčítají. Petr Kratochvíl, spolumajitel, podnikatel a producent divadla Ta Fantastika, v pražském grantovém systému neuspěl. Brojí tedy proti tomu, aby dotace vytvářela u konkurence dumpingovou cenu vstupenky. A tak jeho advokátní kancelář dostala šanci podat žalobu jak na ochranu investic, tak na narušení pravidel hospodářské soutěže. Rada hlavního města zareagovala naprosto neadekvátně svým Usnesením č. 1291 ze dne 28. 8. 2007 „ke kritické situaci po žalobě p. Petra Kratochvíla“ zastavením celého grantového procesu stavu finanční podpory divadelního umění v hl. m. Praze. Pozastavila přiznávání grantů v oblasti kultury a umění pro rok 2008 až do doby „vyjasnění“, což může nezvratně narušit kontinuitu činnosti řady divadelních subjektů působících v Praze jako nevládní neziskové organizace, občanská sdružení či obecně prospěšné společnosti. Nepodnikají, vykonávají veřejnou kulturní službu jako subjekty, které nevstupují do hospodářské soutěže, a toto pravidlo by se na ně tedy nemělo vztahovat.
Postup Petra Kratochvíla se ale netýká sítě veřejných divadel a divadelních aktivit neziskového sektoru, nýbrž třetího segmentu divadelního provozování, tedy podnikatelských subjektů, ať už živností provozovaných fyzickými osobami či právnických osob. Logické by tedy bylo, aby magistrát provedl zpětně evaluaci dotací a darů udělených těmto subjektům od roku 2003, nikoliv aby doslova ohrozil činnost jiných subjektů pro období následující.
Rohlíková kultura
K této věci nelze nevzpomenout dva dnes už slavné výroky radního Richtera: „Přece děláme umění pro lidi, ne umění pro umění, a občané a lidé nejsou hloupí, oni přece vědí, na co mají jít. A proto ta dotace na prodanou vstupenku. Nedělejme z lidí hlupáky!“ A dále: „Z mého pohledu je například provozování divadla stejným podnikáním jako prodávat rohlíky. Pekař ale bohužel od státu či města nedostane ani korunu.“ Jiří Černý již v Hospodářských novinách připomněl, že pražskému magistrátu by zatleskal i Chruščov coby bojovník proti modernímu umění.
V evropských zemích mají divadla většinou statut neziskových společnosti a pak se řídí dle občanského práva. Pokud mají charakter výdělečných společností, jednají podle obchodního zákoníku. Například ve Švédsku má veřejnou podporu asi třetina divadel, což umožňuje nízkou cenovou hladinu jejich vstupenek. V soukromém sektoru jsou ceny třikrát vyšší. Právě v této zemi si na financování divadelního systému nechali udělat zahraniční audit. Doporučení bylo jednoznačné: veřejné peníze poskytovat na základě kvality. Jen málokde je z veřejných rozpočtů podporován i soukromý sektor (Francie, Rakousko). Vedle přímé dotace může podpora zahrnovat i výhodný daňový či sociální režim. Je však třeba znovu připomenout, že v Rakousku mají například veřejná divadla typu Burgtheateru či Staatsoper nominálně desetkrát větší podporu než naše Národní divadlo se Státní operou dohromady a že tamní rozpočet na kulturu se rovná rozpočtu na obranu. Za takových podmínek je bezesporu možné podporovat i soukromý sektor.
Experti a politici
Standardní podmínkou veřejné podpory v Evropě bývá ekonomická i umělecká evaluace efektivity vynakládaných veřejných prostředků – stejně jako transparentnost rozhodovacího procesu kompetentních grémií. Kulturní politika je ale určována odpovědí na dvě základní otázky: Kdo rozhoduje a kdo platí? V Praze je definován vztah expertů a politické reprezentace takto: „Experti nemohou nahradit volené orgány, které jsou jako jediné oprávněné k nakládání s veřejnými finančními prostředky.“ Jde o neuralgický bod celého polistopadového vývoje u nás, který neakceptoval standardy v anglosaských či skandinávských zemích, kde je tento vztah definován delegováním kompetencí (včetně přímé odpovědnosti expertních týmů za alokaci veřejných prostředků). Volené orgány (či exekutiva) určují koncepci, zásady, cíle, priority, kritéria a v tomto rámci přenášejí odpovědnost za konkrétní rozhodování na kulturní, umělecké, divadelní rady. V Praze ale granty pro celou oblast umění navrhuje komise, v níž je 13 členů. Z toho 7 lidí z magistrátu a 6 odborníků – na všechny druhy umění. V podstatě na jeden druh jeden expert, přičemž na hudbu se nějak nedostalo. Návrh prochází kulturním výborem, radou, zastupitelstvem. Samozřejmě, že našemu systému chybí důvěryhodnost. O zpětné vazbě si můžeme nechat jenom zdát. A ještě horší je situace s partnerstvím, kde o penězích rozhoduje už jen výbor pro kulturu, složený ze zastupitelů, kteří jsou začasté opravdu divadlem nepolíbení. Skutečnost, že jejich veřejně přístupné jednání zatím ještě nezúročila média, je nepochopitelná. Pokud například Pražský festival divadla německého jazyka dostane 480 000 Kč a Divadlo R. Brzobohatého rovný milion, není o čem psát. Pražští politici (na pravici i na levici) jsou prostě přesvědčení, že svým zvolením získali legitimitu k rozdělování finančních prostředků. I odpovědnost za veřejné peníze. Oni však dostali legitimitu pouze ke kompetentnímu rozhodování. A pokud kompetenci postrádají, měli by ji předat. Pro evropský civilizační okruh jde o naprosto běžný model. Politici stanoví základní cíle a celkovou výši prostředků, ostatní nechávají těm, kteří věci profesně rozumějí.
V Evropě existuje široký konsensus, že divadlo je veřejná kulturní služba a že přímo souvisí s kvalitou života. Divadlo by mělo být ale především a zjevně věcí obce a nemělo by sloužit jako zrcadlo jejího politického populismu. Ani prostorem pro ideologické experimenty pekařů.
Autor je teatrolog.