Břetislav Tureček začínal před patnácti lety jako píšící baťůžkář, ale postupně se vypracoval v respektovaného politického analytika s širokým rozhledem. Patří k nevelké skupině českých novinářů, kteří se soustavně zabývají problematikou Blízkého východu. Již od roku 1993 pravidelně vyjíždí tento orientalista-samouk do oblasti mezi Egyptem a Pandžábem a mezi Kavkazem a Arabským mořem. Zhruba od stejné doby své poznatky z cest sděluje čtenářům českých novin a časopisů. Mezi lety 1997 a 2007 působil jako redaktor deníku Právo a následně zakotvil v Českém rozhlase. Jeho názory by sice těžko šlo označit za radikální, přesto se mnohdy vymykají pohledu českého novinářského mainstreamu. Autorova zatím první knižní publikace se ovšem mnohem spíše než politice věnuje každodennímu životu v tomto velmi neklidném regionu. Jeho snahou je zprostředkovat čtenáři radost i frustraci tak, jak je prožívají obyvatelé této části islámského světa. Jejich role aktérů politických či společenských konfliktů je přitom pro Turečka až druhotná.
Pokud chceme nastínit základní členění Turečkovy knihy, musíme se pozastavit u prvního drobného nedostatku, kterým je absence obsahu. Chvíli tak trvá, než čtenář pochopí, že jednotlivé, maximálně třístránkové články jsou uspořádány do tří celků. První se zabývá islámem a jeho rolí v životě člověka a společnosti. Druhý přibližuje soukromý život muslimů a třetí s názvem Ve stínu mocných líčí, jakým způsobem se obyvatelé i návštěvníci sledovaného regionu střetávají s kastou ovládajících.
Součástí první části knihy je poměrně dlouhý výklad o životě a skutcích proroka Muhammada. Práce s citacemi je zde ovšem značně nedokonalá. Pokud už autor odkazuje na odborné či popularizační práce českých a zahraničních orientalistů, činí tak poukazy typu: „orientalista Tauer píše…“. Tím ovšem případným zájemcům o hlubší studium příliš nepomáhá. Čtenáře však zaujme řada dobrých postřehů, například v kapitolách věnujících se posledním věcem muslima. Kromě vlastních reportáží se Tureček vrací i ke kořenům české orientalistiky, když cituje záznam českého cestovatele Vladislava Forejta-Alana, který ve třicátých letech 20. století cestoval spolu s šíitskou pohřební karavanou z Íránu do poutního místa a pohřebiště v iráckém Nadžafu. Závažná témata jsou prostřídána i úsměvnějšími pasážemi pozastavujícími se u celkem běžného obcházení islámských pravidel či u stále častějšího pronikání techniky do náboženského života. Ani abonenti českých časopisů o mobilech zřejmě netuší, že firma LG Electronics nabízí telefony s funkcí lokalizace věřícího a určení správného směru modlitby.
Na kapitolu o islámu volně navazuje část nazvaná Okno do soukromí. Ta se více než čehokoliv jiného dotýká oblasti milostných vztahů a manželského života. Unikátním „oknem do soukromí“ je například Turečkovo setkání s dvěma polskými sestrami, které žijí provdány za kmenové náčelníky v pákistánské pouštní provincii Balúčistán. Autor si dále všímá faktu, že striktní předpisy týkající se milostného života nevedou jen k frustraci zahalených mladých žen a dívek, ale že jimi v nemenší míře trpí i mladí muži. Role hlavy rodiny a živitele není totiž často jimi samými vnímána jako výsada, ale jako stresující výzva. Pro ty, kteří jsou při poznávání odkázáni pouze na český tisk a publicistiku, pak možná bvude překvapující zjištění, že mnohoženství je v islámském světě dnes již velmi vzácným jevem.
Název poslední kapitoly slibuje pohled za zdi prezidentských paláců či rezidencí králů a náčelníků. Břetislav Tureček se ovšem zaměřil spíše na to, jak činnost mocných doléhá na ty, kteří žádnou mocí nedisponují. Mimo jiné vzpomíná na svá setkání s Kurdy v Saddámově Iráku či s pěstiteli opia v Afghánistánu po svržení Tálibánu. Ze svých četných účastí na oficiálních návštěvách českých činitelů na Blízkém východě se autor zmiňuje pouze o státní návštěvě prezidenta Havla v Saúdské Arábii. Po položení otázky, proč bývalého disidenta a přesvědčeného demokrata nevzrušuje špatná úroveň lidských práv v ropném pouštním království, byl poučen, že zabývat se tímto tématem je pod prezidentovu úroveň.
Turečkův soubor reportáží a úvah je doplněn desítkami barevných fotografií, dvěma podrobnými mapami a slovníčkem, což dále osvěžuje již tak velmi příjemnou četbu. I přes drobné výhrady je nepochybné, že autor dosáhl proklamovaného cíle, jímž bylo přispět k poznání Středního východu. Zbývá tedy jen doufat, že v příští práci Břetislav Tureček zúročí i své znalosti blízkovýchodní politiky. Podobně jako na Západě, i v českém prostředí by mohl být novinářský pohled na soudobé politické dějiny oblasti cenným doplňkem akademické produkce.
Autor je doktorand Ústavu Blízkého východu a Afriky FF UK.
Břetislav Tureček: Světla a stíny islámu.
Knižní klub, Praha 2007, 264 stran.