Otakar Hudeček (1924–2007)

Do Zlína přišel v patnácti. Na právě založené Škole umění byl v ročníku s Václavem Chadem, o jeden níž byl Čestmír Kafka. Spolu pracovali v Baťových závodech, učili se, malovali, žili. Spojila je válka, surrealismus, biograf, Van Gogh, Milada Schmidtová a „něco, co dalo zapomenout na okolnosti a umožnilo žít ten život intensivně“ (F. Chmelař). Chada zastřelilo gestapo, válka zmizela jako halucinace. Hudeček odešel do Prahy. Dvě sezony hrál s Horníčkem a Werichem v Divadle satiry. V roce 1947 se vrátil do Olomouce. Začal zakreslovat ruiny hradů pro Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů. Vystavoval krajiny se svazem (Krajské středisko ÚSČVU). Dělal návrhy pro veřejné stavby, které se nikdy nerealizovaly. Oženil se. Koncem padesátých let započal malířskou revoluci, o které se nikdo neměl dozvědět. Bral malé překližky a maloval na ně tváře: svou, bratrovu, své ženy, Paula Kleea a jiných blízkých. Dost možná je mezi nimi i ta Chadova. V hustých pastách mizely, ve hmotě barev se ztrácely a zase zjevovaly. Později k nim přibyly i odvážné akty. Deformace žen. „Řada umělců studuje lidskou bytost ve snaze najít tam pravdu hlubší, než jakou prozradí rysy obličeje. Pokud lidskou postavu deformují, tak ne proto, aby jí ubližovali (...), ale proto, aby nás upozornili na realitu, které jen obtížně čelíme.“ (Gilles Plazy) V dokonalé klauzuře maloměsta se Hudeček stal moravským Frankem Auerbachem. Dodnes se těch malých masterpieců dochovalo čtyřiatřicet. Třikrát je poslal na vánoční salon do městečka Bollène v Provenci. Doma je nikdy nevystavil. Koncem šedesátých let přestal malovat. Letos v červnu umřel. Otakar Hudeček byl (vedle Slavoje Kovaříka) nejvýznamnějším malířem druhé poloviny 20. století v Olomouci.