Před týdnem byla na tomto místě řeč o tlacích, jimž musí čelit reportéři České televize kvůli reportážím dotýkajícím se vládnoucích politiků a jejich zájmů. Pochopitelně šlo především o případ bývalého místopředsedy vlády a ministra pro místní rozvoj. V té souvislosti je hodný zaznamenání postoj ostatních médií – veřejnoprávním novinářům se od nich projevů kolegiality prakticky nedostalo. Internetové Britské listy dokonce napsaly, že se „reportéři České televize dopustili závažného porušení několika bodů Kodexu ČT o práci se zdroji informací a o získávání informací, porušení vysílacího zákona nevyváženým, jednostranným informováním a porušení zákona na ochranu osobních údajů jejich vědomým zveřejněním“. A pochlubily se, že článek Jana Čulíka z 30. 10. Štvanice na Jiřího Čunka vedl k podání dvou stížností Radě České televize. Šéfredaktor Britských listů například soudí, že: „Pořad ČT měl všechny rysy cíleně prozrazených informací z oficiálního policejního vyšetřování za účelem skandalizace pronásledované osoby a zjevného ovlivnění výsledku policejního i soudního vyšetřování. Takový postup je naprosto skandální a Česká televize by se měla stydět.“
Opravdu se novinář proviní vůči etice, zveřejní-li důležitou informaci, o níž se domnívá, že by mohla být před veřejností záměrně utajena? Není to náhodou naopak? Samozřejmě že ani novinář nesmí překročit zákon, vyšetřovací spisy ovšem nejsou právně vzato tajnými dokumenty. Posláním médií by měla být nezávislá kontrola politiků, ale i státních orgánů. Nebylo by tedy spíš neetické, kdyby novinář nějakou informaci na přání „vyšších míst“ nezveřejnil? A druhá poznámka: Projdeme-li si Britské listy, jež tak rezolutně hlásají novinářskou etiku, narazíme třeba na komentář Štěpána Kotrby z 1. 11., pro jehož titulek bychom našli obdobu snad jen v protektorátním bulvárním tisku: „Čunek může být čuně, ale čuňaty se nesmí stát novináři“ (abych nebyl nespravedlivý, o den dříve zahrál na stejně nízkou notu Martin Zvěřina v Lidových novinách svým „Mlčením čuňátek“). Z textu nejplodnějšího komentátora Britských listů se lze dovědět, že „novinářka z publicistického týmu ČT byla prokazatelně agentkou tajné služby…, reportér ČT žil s ženou, která v tu dobu šéfovala vlivové a PR agentuře, napojené na politiky i byznysmeny, po kterých šla policie celá léta a o kterých ČT informovala…, redakce publicistiky ČT zaměstnávala a platila jako zaměstnance policistu z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu...“ atd. Anebo že: „Veseckou do funkce uvedl Paroubek na nátlak ministra Němce. Téhož Němce, který pustil na svobodu prince as Sáního. Asi měl pro něj sympatie a pochopení... Asi jeho sexuálním sympatiím rozuměl.“
Nevím, vejde-li se takové psaní do nějakého etického kodexu, hranice slušnosti však překračuje určitě.