Radar zploštělý

Psát dnes o radaru v Brdech je nebezpečné, protože už rozdělil společnost natolik příkře, že každý pokus o jemnější strukturování problému vede nejspíš jen na pranýř obou nesmiřitelných táborů. Radar je ale dobrý příklad toho, jak česká média neplní jednu ze svých hlavních rolí, kterou by mělo být právě poctivé vysvětlování problémů a boj proti ideologickým a vůbec černobílým zjednodušením. Není potřeba velkých analytických schopností, abychom si uvědomili, že radarové dilema se skládá z řady podotázek, mezi nimiž není přímá souvislost: 1. Je cílem skutečně obrana před teroristickými státy? 2. Je slibované zvýšení mezinárodní bezpečnosti zásadnější než napětí, které radar vyvolává? Nebo konkrétně – je efektivní jednat s Ruskem z pozice síly? 3. Chová se Česká republika při jednání dost sebevědomě? 4. Je systém funkční? 5. Je zdravotně bezpečný? 6. Mělo by se o něm rozhodovat v referendu? 7. Nediskvalifikuje Čechy z protestů proti americkému radaru to, že mlčeli k sovětským raketám? Jistěže se tyto otázky probírají, nikomu však není podezřelé, že nejen politici a aktivisté z obou stran, ale i většina novinových komentářů odpovídá buďto na všechny rezolutně ano, anebo ne. I když pomineme texty žlučovité a posměvačné, příhodných citátů lze nalézt nepřeberně. Tak namátkou podle bývalého šéfredaktora MF Dnes Pavla Šafra, co se radaru týče, „je celkem evidentní, že jeho funkce bude obranná a že spojenectví s USA nemůže oslabit demokracii v zemi, a dokonce ani českou státní suverenitu. Ustupování Rusku je přiznáním, že tato nevyzpytatelná a autoritářská mocnost má v Evropě stále nárok na uznání svých sfér vlivu, v nichž jen ona sama skutečně rozhoduje. Vybudování tohoto radaru je základním národním a bezpečnostním zájmem země a fakt, že antiradarovou kampaň financují mimo jiné ruské firmy, to jen dokládá. Je celkem logické i příznačné, že v zemi, která byla tak zasažená sovětskou a komunistickou propagandou, je takový krok stále nepopulární. To nevypovídá nic o tom, že by byl nesprávný.“ (Je už na čase se Topolánka zastat, MFD 9. 6. 2008) Ivan Hoffman v Literárních novinách třeba ale soudí: „Jestliže v některých kauzách mohou politici jednat proti veřejnému zájmu s odůvodněním, že nesou politickou odpovědnost a v zájmu státu musejí učinit i nepopulární rozhodnutí, pak u amerického radaru to neplatí. Radar je technicky nedořešený projekt, který vzbuzuje rozpaky v rámci NATO. Americká administrativa pak s námi dlouhodobě jedná jako s Evropany druhé kategorie (viz vízová povinnost), a pokud si Američané volí za prezidenta Bushe, politická odpovědnost velí držet se ohledně Ameriky hodně zpátky.“ (Od nespokojenosti ke změně?, LtN č. 24/2008) Před několika dny jsem se vrátil z Maďarska. Vysvětlovali nám tam, že maďarská společnost je rozpolcená – „Jsou dvě Maďarska, která spolu nemluví,“ říkali. Existují dva svazy spisovatelů, kulturní periodika tisknou pouze autory ze správné strany barikády, televizi ovládá a personálně obsazuje vždy vládní strana, takže představitelé a příznivci té druhé bojkotují její diskusní pořady. Když vystoupí v parlamentu premiér, opozice ostentativně opouští síň… I u nás se v minulých týdnech vykročilo tímto směrem, i když – zatím se pořád ještě nemluví jen s komunisty.