Účtování „starého krtka“

Lze si zachovat kritický odstup a vnitřní svobodu v nesvobodné zemi? Sovětský historik A. J. Gurevič líčí s nadhledem a ironií svízele vědecké práce v komunistickém režimu.

Úskalí memoárové literatury nebyla pro Arona Jakovleviče Gureviče (1924–2006), jenž se celý život zabýval vrstvami lidské paměti, žádnou novinkou. V  knize Historikova historie se proto rozhodl konfrontovat autobiografické poznámky ze sedmdesátých let se zkušenostmi z pozdější doby. Osud historikovi nedopřál, aby mohl své poznatky zapsat. Poté, co v roce 1993 oslepl, byl odkázán již jen na záznam mluveného slova. Gurevič se tedy v letech 1999 a 2000 formou seminárních přednášek pokusil o reflexi svého vědeckého životopisu na pozadí vývoje historické vědy druhé poloviny 20. století. Přednosti takto pojaté autobiografie, živý sloh a citová věrohodnost bohatě vyvažují nedostatky, jako je opakování některých pasáží či odbíhání od hlavní textové linie. Smysl pro detail, atmosféru doby i gradaci a strukturovanost děje prozrazují skvělého vypravěče a znalce literatury, jenž si je dobře vědom síly slova. Snad zde sehrálo roli i Gurevičovo zaujetí severskými ságami a fakt, že historik časem nasákne předmětem svého bádání.

Čtenářsky vděčné jsou zejména pasáže věnované autorovu dětství a studentským létům, poznamenaným válkou a stěží představitelnou materiální nouzí. K literárně nejzdařilejším částem knihy patří barvitě líčené vzpomínky na obrazy, zvuky a vůně Moskvy třicátých let. „Hudba moskevských dvorů“ se mísí se zvoněním tramvají a klapotem koňských kopyt, aby vyvolala ducha staré „arbatské civilizace“. Silně vyvinutý cit pro hudební a vizuální vjemy (časté odkazy na klasickou hudbu a film) vysvětluje kořeny pozdějších Gurevičových úspěchů na poli kulturních dějin.

Historik ovšem nezůstává u poetických obrazů z mládí a přibližuje i odvrácenou stranu předválečných let. Všudypřítomná tajná policie, politické procesy a stranické prověrky, zasahující nic netušící řadové členy, včetně Gurevičova otčíma, odkrývají soukolí totalitní moci. Neméně zajímavá je reflexe Stalinovy válečné rétoriky a manipulace veřejným míněním. Ačkoliv autor nepřičítá veškeré zlo jen „tyranovi“, který místo socialismu vybudoval „ohromný koncentrační tábor, v němž hynuly miliony lidí“, všeobecnou „kriminalizaci země“ vůdci a jeho „klice“ zapomenout nemůže. Gurevičovo „prozření“ podle jeho slov dokonal sňatek v roce 1945 a seznámení s osudy příbuzných jeho ženy Esfir. V jednadvaceti letech si tak budoucí historik definitivně vytvořil negativní vztah k sovětskému zřízení.

Kritický duch se sklony k ironii a sebeironii Gureviče neopustil po celý zbytek života. Břitký humor mu pomohl překonat existenční absurdity totalitního režimu a zachovat si odstup od názorových i vědeckých exhibicí. Odpor k dogmatismu v životě i vědě, zvlášť k různým filosoficko-teoretickým konstrukcím popírajícím životní realitu i svědectví pramenů, Gurevičovi umožnil myšlenkovou nezávislost, překonávající hranice oborů i teorií. Největší síla a kořeny popularity jeho knih spočívají v dokonalé symbióze pramenné kritiky, teoretického zázemí a hlubokého psychologického vhledu.

Ve svých názorech se vymezoval především vůči zjednodušeným sociologicko-ekonomickým modelům marxistické historiografie. Stejně zajímavá je však i jeho kritičnost ke stereotypům sociologií a kulturní antropologií ovlivněného západního historického myšlení. Přestože je vliv francouzské školy Annales na Gurevičův vědecký vývoj neoddiskutovatelný, autor nikdy beze zbytku nepřijal teze vyvozené převážně z francouzského pramenného materiálu.

Ať už jsou však historikova vědecká východiska jakákoliv, pro kvalitu vědecké práce je podle jeho názoru rozhodující charakter. Bez pevných zásad, opovrhujících konjunkturalismem, a bez odpovědnosti k sobě samému nemůže podle Gureviče badatel dosáhnout plného rozvoje svého poznání. Neochota ke kompromisům však nepopírá myšlenkovou otevřenost, bez níž se kvalitní vědec rovněž neobejde. Srovnání s osudy vrstevníků, kteří podlehli touze vznést se na vlně úspěchu a později totálně zapadli, potvrzuje oprávněnost Gurevičova požadavku. A jaký je sám Aron Jakovlevič ve světle svých vzpomínek? Temperamentní, místy mizogynní a sebekritický, ovšem ne za každou cenu. Neústupný k režimu, který ho sice neustále přidušoval, ale podivnou shodou náhod (čehož si pochopitelně všiml, ale po příčinách raději nepátral) nikdy neudusil. Ve svém účtování pak jízlivě přesný, ale nikoli bez pochopení pro lidské slabosti a strach, vzbuzený nelítostným mechanismem totalitní moci. Starý krtek, jak se autor sám v knize nazývá, skutečně skvěle ryje.

Autorka je historička.

Aron Jakovlevič Gurevič: Historikova historie. Přeložila Jitka Komendová. Argo, Praha 2007, 304 stran.