„Určitá forma vlastnictví je bez svobody možná, ale opačně to neplatí,“ tvrdí Richard Pipes. Kniha, v níž analyzuje filosofické názory na vlastnictví i jeho institucionální proměny ve vztahu k politickým systémům od antiky do 20. století, je příspěvkem k diskusi o vztahu ekonomické a osobní svobody i mezích zaopatřovacího státu.
Amerického historika polského původu Richarda Pipese znají čeští čtenáři především jako tvůrce monografií k ruským a sovětským dějinám. I jeho novější práce na českém trhu (anglicky vyšla v roce 1999) zčásti vychází z jeho původního badatelského zaměření. Jak sám uvádí v předmluvě, hlubší zamyšlení se nad významem vlastnictví pro vznik politických i právních institucí zaručujících svobodu ho kdysi přimělo ke studiu ruské historie. K Pipesovým hlavním tezím patří, že ruský „patrimoniální“ stát, jenž nerozlišoval mezi vládnoucí mocí a bohatstvím, do značné míry předurčil nástup totalitního režimu ve 20. století. Zatímco v Anglii se vlastnická práva, založená na držbě půdy a ve vztahu ke královské moci chráněná, stala východiskem práv občanských, ruský car byl neomezeným vládcem a zároveň vlastníkem celé země. Absence soukromého vlastnictví půdy a s ním svázaných právních institucí vedla nejen ke stagnaci ruského státu, ale i k jeho neschopnosti přiblížit se Západu prostřednictvím reforem. „Z ruské zkušenosti vyplývá, že svobodu nelze zavést zákonem. Musí vznikat postupně a ve velmi těsném propojení s vlastnictvím a právem. Vlastnický pud je totiž přirozený, úcta k vlastnictví – a svobodě – ostatních lidí však nikoli.“
Prolnutí filosofie, etologie, sociologie, ekonomie i antropologie Pipesovi umožnilo nastínit komplexní obraz fenoménu, jenž zásadně formoval západoevropskou společnost, a zároveň zvýraznit některé znepokojivé problémy současnosti. Velkou debatu vyvolala především poslední kapitola knihy, kde mimo jiné ve šlépějích Friedricha Augusta von Hayeka opakuje Pipes liberalistické teze o příliš starostlivém státu, jenž je hrobem naší svobodě.
Úvodní srovnání komunismu, fašismu a nacismu odhaluje dohlížitelský přístup všech tří režimů k ekonomice i soukromému vlastnictví. Ovšem ani moderní demokratický stát není ve vztahu ke svobodě zrovna vstřícný. Fakt, že se státní zásahy do oblasti soukromých vlastnických a tím i osobních práv množí geometrickou řadou, Pipes ilustruje příklady z amerického sociálního zákonodárství ve 20. století. Počínaje Rooseveltovým New Dealem, přes velkorysé plány prezidenta Johnsona až po kritizovanou afirmativní akci (tzv. pozitivní diskriminace), moderní stát podle autora stále častěji zaměňuje „práva občanů“ (např. osobní či náboženská svoboda) s jejich státně garantovaným, avšak často vágně formulovaným „nárokem na něco“ (kvalitní bydlení, vzdělání, čisté ovzduší atd.). Důsledkem údajně bezbřehé snahy o rovnost šancí pak jsou povinné kvóty zaměstnávání menšin či procentuálně vyvážené zastoupení v profesorských sborech na univerzitách, aniž by příslušní jednotlivci splňovali kvalifikační kritéria.
K problematickým rysům Pipesovy knihy lze zařadit kromě občasného zjednodušení filosofických názorů jednotlivých myslitelů (což lze ale možná omluvit ohromným rozsahem zpracovaného materiálu) především nekontrolovatelně nadužívaný termín komunismus. Projekce novodobých pojmů zpětně do antiky (Platón) či raného novověku (utopické spisy Thomase Mora a Tommasa Campanelly) vede k zamlžení filosofických východisek starších autorů a u méně poučených čtenářů možná i k jejich povrchnímu nálepkování. Na druhé straně je sympatické, s jakým zaujetím Pipes bojuje proti pokrouceným konceptům veřejného blaha, které se staly jedním ze zdrojů komunistické ideologie. Nelze se ovšem přitom zbavit dojmu, že nám poradce prezidentů Nixona a Reagana předkládá svou politickou závěť jako završení celoživotního protikomunistického tažení.
Autorovo všudypřítomné znechucení idealistickými vizemi a totalitarismem všeho druhu je možno pochopit, ale snahy bezmyšlenkovitě nahradit jednu doktrínu jinou, ultraliberalistickou, nikoliv. Pipes si toto nebezpečí naštěstí uvědomuje a v závěru knihy se pokouší oba protipóly vyvažovat. Kritika velkorysého sociálního státu pro něj neznamená jeho úplné popření. Ačkoliv na jedné straně tvrdí, že „koncept zaopatřovacího státu, který se vyvinul ve 20. století, je s individuální svobodou zcela neslučitelný“, jedním dechem dodává „libertariánský ideál společnosti, v níž vláda do ničeho nezasahuje, je stejně utopický jako ten, dle kterého se má postarat o všechno. Dokonce i v době vrcholící politiky tzv. laissez-faire všude na světě vlády do chodu ekonomiky a společnosti částečně zasahovaly. Představy nečinného státu či primitivního komunismu mají totožný základ – jsou to mýty.“ V kontextu debaty o příčinách a řešení světové ekonomické krize i budoucím směřování evropské integrace jsou Pipesovy postřehy nesporně stále aktuální.
Autorka je historička.
Richard Pipes: Vlastnictví a svoboda.
Přeložil Luděk Bednář. Argo, Praha 2008, 369 stran.