Televizní médium v průběhu své existence muselo čelit několika zcela zásadním technologickým výzvám, které navždy poznamenaly jeho tvář. Ať už se jednalo o nástup dálkového ovladače či videorekordéru, televize pak již nikdy nebyla tím, čím bývala. To, že jednou ze současných velkých výzev je pro televizní vysílání masivní rozšíření vysokorychlostního internetu, je zcela evidentní.
Vztah internetu a televizního vysílání pochopitelně může mít několik různých poloh. Může mít třeba podobu paranoidní vize o masivním odlivu mladých diváků od televizních obrazovek směrem k interaktivnímu médiu, kde se plně realizuje bezprecedentní mediální gramotnost mladých lidí coby příjemců i tvůrců mediálních obsahů v jedné osobě. Může ale být pro televizi také velkým odlehčením – nástup nového média v historii vždy připoutal pozornost ochránců veřejných mravů a „starším novým médiím“ tak rozvázal ruce, které si televize jako rodinné médium dobrovolně začala sama svazovat již v počátcích své existence. Pro televizi internet znamená také bezprecedentní rozšíření uvažovaného distribučního prostoru, a to ve skutečně globálním měřítku. Tak jako vždy, na možnosti nového média upozornili především „mediální piráti“ a pornografický průmysl.
Televizní supertok
Díky prvně jmenovaným si provozovatelé televizního vysílání mohli uvědomit, že moderní divák tíhne nejen k právu vlastní volby, na co a kdy se bude dívat. Nyní má v ruce i mocné (často nelegální) nástroje, umožňující mu dostat se ke značně neomezené nabídce televizních pořadů z celého světa. Pomíjivá povaha televizního vysílání byla dlouho charakteristickým rysem média – právě spatřený obraz mizící nenávratně v televizním „propadlišti dějin“ se snad může na první pohled někomu stále zdát jako něco, co je obdařené až existenciální závažností. Pro jiné může být zdrojem frustrace a především se vzdaluje potřebám a praktikám dnešních mladých diváků. Současná podoba televizního diváctví je totiž ovlivněná řadou faktorů – třeba proměnou životního stylu či rapidním nárůstem navzájem si konkurujících pořadů. Ty už netvoří „tok“, jak jej definovala raná televizní kritika, ale spíše „supertok“, v němž schopnost udržet stálou pozornost u jednoho pořadu může hraničit se sebezapřením. Přidávají se ale i takové fenomény jako „telefilie“ či rostoucí náročnost některých seriálových dramat, jejichž prokomponovanost vyprávění jde radikálně proti rozptýlené pozornosti. Nemluvě o tragédii, jakou je propásnutí některé z epizod. Toto všechno pochopitelně nahrává snahám překonat efemérnost televizních pořadů, fixovat je, archivovat a alternativně distribuovat. Internet se tak stal pro televizní organizace velkou šancí, nejen hrozbou. Obdobnou lekcí prošla kdysi i kinematografie a její strach z technologie VHS – to, co se zprvu zdálo jako nebezpečí, se naopak stalo zdrojem kumulace dalších zisků. Jakým způsobem obdobně využít internetu coby nového odbytiště, navíc razantně ukázal také pornografický průmysl, který prošlapal cestičku distribučním postupům, jakým je třeba „zaplať za zhlédnutí“ (pay per view).
Pořad na vyžádání
Televizní organizace samozřejmě na tuto situaci již zareagovaly. Nic jiného jim v konkurenčním prostředí ani nezbylo (konkurenty v tomto okamžiku myslím nejen soupeřící televizní organizace, ale i sdílející komunity televizních fanoušků). Stojí jistě za to sledovat, jakou podobu tyto reakce mají, a možná nastolit několik otázek týkajících se oněch způsobů distribuce „pořadů na vyžádání“ (on-demand) například v závislosti na principech financování konkrétních televizních institucí. Změnu poměrů v oblasti televizního vysílání do své praxe promítly už i české televize. Televize Nova nabízí na svém webovém portálu ke stažení formou „pay per view“ jak vybranou vlastní seriálovou tvorbu, tak žánrově pestrou paletu filmů. To vše za poplatek lišící se „kus od kusu“, zpravidla ve výši několika desítek korun, s možností zhlédnout stažený pořad během následujících 24 hodin. Pro srovnání: například britská stanice Channel 4 nabízí zdarma většinu pořadů, na které má licenci, v průběhu 30 dní po odvysílání, dále ke stažení nabízí původní televizní pořady za necelou libru, filmy za dvojnásobnou cenu. Takové pořady lze navíc spustit opakovaně, a to v průběhu 48 hodin od prvního stisknutí tlačítka play. Projekt poskytování pořadů na vyžádání byl v poslední době živě diskutován i v souvislosti s veřejnoprávním kanálem BBC. Výsledkem diskuse, do které byla přizvána i veřejnost, je možnost on-line sledovat pořady do sedmi dnů po odvysílání, či je stáhnout a archivovat po dobu třiceti dní. U vybraných seriálů je možné stáhnout všechny epizody ještě během sedmi dnů po odvysílání posledního dílu (to se týká asi patnácti procent z celkového programu BBC). I český veřejnoprávní kanál chystá v dohledné době na tomto poli změny. Česká televize již dlouhou dobu realizuje on-linový přenos v nízkém rozlišení, z kterého je však striktně vyloučena například veškerá původní dramatická tvorba (rozumějme fikční pořady) a některé zábavné pořady. Velmi brzy chystá své služby rozšířit o zpoplatněný archiv vlastních pořadů – filmů, seriálů, dokumentárních filmů, večerníčků... Jaký ohlas sklidí tento krok u diváků, bude zajímavé sledovat. V případě komerčních televizí, kdy si divák „platí“ standardně vysílaný pořad sledováním reklamních sdělení, má zpoplatnění pořadů zbavených reklam svou logiku. Před Českou televizí ovšem stojí úkol divákům vysvětlit, proč má být tvorba, na jejíž vznik už jednou svými koncesionářskými poplatky přispěli, zpoplatněna znovu. Tyto duální platby mohou výrazně odradit tuzemského diváka, který je obecně spíše zdrženlivý vůči jakýmkoli dalším poplatkům (často i těm povinným). I v archivu televize Nova jsou suverénně nejstahovanějšími pořady ty, jež jsou nabízené zdarma. Česká televize oznámila, že minimální poplatek za stažení pořadu bude devět korun, v průměru jistě bude cena řádově vyšší. Přiblížila-li by se úrovni poplatků nastavených Novou, činila by co do poměru k výši koncesionářského poplatku zhruba čtyřnásobek v porovnání s britským veřejnoprávním kanálem. Srovnání s britským modelem veřejnoprávní i komerční televize naznačuje, že tuzemští provozovatelé televizí zatím příliš nechápou internet jako prostředek, kterým lze upevňovat vztah se svými loajálními posluchači či zkvalitňovat bez nárůstu ceny své služby tak, aby vycházeli vstříc novým potřebám moderního televizního diváka. Internetový prostor je chápán spíš jako rozšíření možnosti dalších zisků. Můžeme tak momentálně jen doufat, že blížící se nárůst konkurence v české televizní kotlině donutí provozovatele zkvalitnit své služby a vnímat, jakou televizi diváci skutečně chtějí, a jakou si snad i zaslouží.
Autor je absolvent katedry divadelních, filmových a mediálních studií FF UP.