Povolební směřování Kosova k nezávislosti nabízí Bělehradu poslední šanci. První náznaky však ukazují, že političtí vůdci zopakují staré chyby.
V Albánii padl osobní režim v roce 1997, v Chorvatsku a Srbsku v roce 2000. Deset let po Albánii se změny dočkali i Albánci v sousedním Kosovu. Loňská smrt „otce národa“ Ibrahima Rugovy, obratného politického manipulátora, jehož popularita zajišťovala ve volbách průběžně pro jeho Demokratický svaz Kosova (LDK) přes 40 procent hlasů, přinesla přerozdělení voličských preferencí a povzbudila voliče v podpoře nových politických uskupení. A ve svých důsledcích po volbách 17. listopadu do čela příští vlády velmi pravděpodobně vynesla dlouholetého čekatele na tento post Hashima Thaçiho.
Ironií osudu se koaličním partnerem Thaçiho Demokratické strany Kosova (PDK) stane nejspíše LDK, její dosavadní největší oponent, protože Rugovovou smrtí zmizela osobní rivalita mezi vůdci obou stran.
Ambiciózní Thaçi se do politických záležitostí namočil jako dvanáctiletý při roznášení ilegálních letáků. Ve funkci studentského prorektora prištinské univerzity se zapojil do ilegálních schůzek připravujících budoucí guerillu, pak přešel do rakouského exilu, kde vystudoval mezinárodní vztahy. Po vypuknutí bojů přešel ilegálně hranici na Kosovo a stal se politickým ředitelem Osvobozenecké armády Kosova (UÇK). Po válce podepsal jejím jménem dohodu o demilitarizaci a převzal vedení nástupnické politické strany. Zaměstnal špičkové imagemakery a mezi bývalé povstalce přitáhl řadu intelektuálů, ekonomických odborníků, mladých lidí a také žen. Ulpělo na něm však důvodné podezření ze zapojení do stínové ekonomiky.
Thaçiho příležitost zdánlivě přichází v nejlepší možnou chvíli – má velkou šanci zapsat se do dějin jako politik, s nímž bude spojeno uskutečnění nezávislosti Kosova. Ať už bude nezávislost vyhlášena po 10. prosinci, po skončení posledního kola rozhovorů mezi Bělehradem a Prištinou, před Vánocemi nebo na jaře příštího roku, je jisté, že k tomu dojde brzy. Stejně tak je jisté, že nezávislost uznají ve Washingtonu, a nakonec také přinejmenším v části EU, i když ne tak rychle. Dá se očekávat, že se vlna diplomatického uznávání Kosova v Evropě spustí během francouzského předsednictví ve druhé polovině příštího roku, třebaže se k ní minimálně pět členských zemí (Řecko, Kypr, Rumunsko, Slovensko a Španělsko) pravděpodobně nepřipojí.
Srbsko ale nebude pochopitelně sedět s rukama v klíně. Před dvěma měsíci vyhlásil Bělehrad zákaz vývozu obilnin do Kosovo. Cena chleba vyskočila na dvojnásobek, ze čtvrt na půl eura, a do konce roku se může ztrojnásobit. Je to velká rána v situaci, kdy běžný plat v Kosovu činí 80–150 eur a nezaměstnaných je přes 40 procent. Většina potravin se do Kosova dováží právě ze Srbska. V uplynulých několika letech přitom životní standard v Kosovu klesal. Dnes žije 15 procent obyvatel Kosova v extrémní chudobě, chudých je celkově víc než polovina. Pokud Srbsko přitvrdí, může Thaçimu jeho pozici minimálně pořádně zkomplikovat.
Srbský ekonomický expert Vladimir Gligorov, působící ve vídeňském Institutu pro mezinárodní srovnávací ekonomické studie, zveřejnil bezprostředně po volbách několik možných scénářů dalšího vývoje srbsko--kosovských vztahů. Nejvíce užitku v podobě nárůstu investic a posílení hospodářského růstu by oběma stranám přinesla plná nezávislost a vzájemné partnerství Kosova a Srbska. Významným impulsem by byla i podmíněná nezávislost. Prodlužování současného stavu ani rozsáhlá autonomie Kosova v Srbsku nepřinese nikomu nic, nejhorší by byl návrat Kosova pod přímou srbskou kontrolu. Pro nezávislé Kosovo a Srbsko, vzájemně znepřátelené, což je právě ta varianta, k níž vývoj směruje, ovšem ve studii výsledky nenajdeme.
Hlasy, že Srbsko by v případě nezávislosti Kosova mělo využít pozice hlavního hospodářského partnera k ovlivňování tamního vývoje, se v Srbsku ozývaly od počátku letošního roku. Přestože rostoucí deficit obchodní výměny ohrožuje hospodářský růst, dala bělehradská vláda zjevně přednost ústupu z dvoumilionového trhu. Opakuje tak bezděky taktiku, která už dvakrát selhala. V roce 1990 nechal Slobodan Milošević vyházet ze zaměstnání všechny Albánce, kteří stávkovali na protest proti omezení autonomie. Bezprostředním výsledkem bylo vyhlášení suverenity kosovskými Albánci. V roce 1998, kdy stále existovala naděje přijetí kompromisu v podobě statutu Kosova podobného Hongkongu nebo Ĺlandám, sáhl Milošević ve snaze Albánce zastrašit k okázale represivnímu zásahu proti guerille UÇK. Výsledkem bylo široké albánské povstání, intervence NATO, zavedení mezinárodní správy nad Kosovem a především naprostý rozchod Kosova a Srbska. Ačkoli je zvolení bývalého guerillového vůdce velmi hořkou pilulkou, má nyní Bělehrad poslední možnost volit mezi pragmatičností a národní hrdostí. V prvním případě ještě může nezávislost využít ve svůj prospěch, ve druhém nejspíš ztratí všechno.
Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.