U příležitosti státní ceny pro Milana Kunderu se na chvíli vynořily staré kunderovské otazníky. Shodou okolností též lyonská univerzita v říjnu pořádala kolokvium motivované rezervovaností kritiků vůči Kunderovi, jak referuje Aleš Haman ve stati Odkud pochází zdrženlivost? (Tvar č. 18/2007). V příspěvcích najdeme známá témata: erotismus, misogynství, dokonce „antihumanismus“ (?). Slibně zní stať bohemisty Vladimíra Papouška, otitulovaná kunderovskou parafrází: Nechovejte se v mém čtení jako doma. Papoušek prý odhaluje ve spisovatelově díle (jaksi proti jeho vůli) rysy lyrismu. To by mě zajímalo. Kolikrát jsem se cítil romanopiscem podceněn, esteticky ignorován, když po mocném antilyrickém exposé přišla metafora bez uzardění ultralyrická: hrdinka s květinou v ruce, jsoucno co déšť padající do fontány… Jen příspěvek Martina Hyblera Zapírané básnické a divadelní dílo Milana Kundery (viz www.vulgo.net) údajně narušil věcný a střízlivý ráz lyonského setkání. Rád věřím, příspěvek je opravdu drsný – už svým střízlivě věcným tónem. Snad by se slušelo víc zohlednit, že autorem tristních veršíků, jež Hybler cituje, byl dvacetiletý mladíček… Ale jinak jsou tu zajímavé postřehy, třeba o prvku „arbitrární dichotomizace“ v Kunderově myšlení (lehkost – tíže, pomalost – rychlost).
Tiskem se mihly zmínky o potížích s překlady francouzského Kundery do mateřštiny. Dilema chápu. Kde by se kompetentní překladatel s chutí pustil do práce, tam dvojjazyčného autora čekají muka: knihu de facto napsat znovu. Z toho může vyvěrat řetězec dalších pochyb: Do jakého kontextu se „znovunapsané“ texty vřadí? Nevyzní v českém prostředí moc didakticky? Nebo: jak nejlépe česky označit „devátý vstup“ do ženského těla z Pomalosti…? Snad by bylo paradoxně lepší, kdyby k nám Kunderovy francouzské opusy vstoupily právě jako překlady. A vůbec: nejsou okolky trochu přehnané? Novely (ano, novely, ne romány) Pomalost a Totožnost, spolu s košatější Nevědomostí, jsou knihy nerozsáhlé, lze si je představit pospolu v jednom svazku. Jazykem a výrazově jde o prózy střízlivé a schůdné, bystré a elegantní, avšak bez složitých formulací, jež by riskovaly nepochopení. Aspoň dle anglických verzí soudě. Není to košer srovnání, ale vrhnout se po těch prózách na Malcolma Lowryho či Johna Banvilla – to je skok do úplně jiné angličtiny! Těžkotonážní, závratný Lowry či leckdy apartní, avšak jazykově a vjemově projemnělý Banville…
Kundera mě vždy upoutá, zpravidla se s ním ale v duchu přu. S napětím sleduji bravuru myšlenkových postupů – a rozladěn vnímám i zkraty a zjednodušení, vratkost premis, na nichž se tu staví. A přepadá mě pocit, že můj svět je docela odlišný od měšťansko-evropského světa Kunderova. „Nemusíme je“, rozuměj hrůzu, vznešenost, krásu života, „brát na vědomí stejně jako válku mezi dvěma africkými státy ve čtrnáctém století, která nezměnila nic na tváři světa…“ mihne se zkraje Nesnesitelné lehkosti bytí (Atlantis 2007). Chápu ten příměr, jeho okamžitou funkci. A přece žasnu nad božskou povýšeností, jež v paralele s dávnou africkou válkou hnízdí; napříště budu stranit právě tomu světu bez tváře, tísnícímu se v pominutelných, barbarských vodách za okrajem Kunderova románu.
Nejnověji z Kundery vyšel česky esej Kdo je romanopisec z knihy Opona (Le Rideau, 2005), u nás k nalezení ve svazečku Nechovejte se tu jako doma, milý příteli (Atlantis 2006). Kundera srovnává romanopisce s lyrickým básníkem. Přičemž jde až k Hegelovi: Obsahem lyrické poezie – praví Hegel – je básník sám, propůjčuje hlas svému nitru a nakonec vytváří portrét sebe sama. Kunderův závěr: „Lyrický básník je především příkladnou inkarnací člověka, který je oslněn vlastní duší a touží, aby byla slyšena.“ Oslněn? Básníkovi je hned podsunuta sebezhlíživost, sebestřednost, věčné „jaromilství“. Nemyslel však Hegel svou definici více kosmicky? Neznamená u něj „portrét sebe sama“ spíš vhled do jedinečného lidského vědomí, v němž se nějak zračí vesmír? Zatímco Kundera chápe věc již jen egocentricky; soustředění na sebe sama – slepota vůči okolnímu světu. Byl však dávný jinoch Jaromil vskutku oslněn vlastní duší? Nešlo jen o její předpřipravenou, ideologicky napudrovanou atrapu? Snad nedostatek transcendence u Kundery souvisí i s touto umanutou averzí k souznění s vnímajícím, registrujícím, prožívajícím nitrem. Myslím na to, čím asi byli „oslněni“ mí „roztoužení a zaslepení“ oblíbenci: W. C. Williams, George Oppen, Charles Reznikoff, Blatný z časů Tohoto večera, Kabeš, Hruška…
„Magická opona upletená z legend byla zavěšena před světem,“ praví se dále v eseji. A pak: „Podoben ženě, která se nalíčí před první milostnou schůzkou, svět, když k nám přibíhá ve chvíli našeho zrození, je napudrován, namaskován, pre-interpretován.“ – Jak rád si podržím svůj jiný svět. Moje první láska přišla na schůzku nenalíčená.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.