Slovo avatár – duchovní vtělení – je dnes trochu zaneseno spektáklem kolem filmu Jamese Camerona. Nová sbírka Lukáše Marvana nabízí jinou, nenápadnou, snově subverzivní perspektivu.
Poezie Lukáše Marvana (nar. 1962) se již od první útlé, ale podstatné sbírky Levhart nebo leopard (1993) vyznačovala jak citem pro realitu, tak smyslem pro její napjatý, zneklidňující snový rub. Často jsme nevěděli, ocitámeli se rovnou ve snu, anebo básník jen v podivuhodném, matoucím snovém modu odzírá skutečnost. A ještě jednu pozoruhodnou vlohu Marvan měl, totiž vypálit obraz či větu se zdravou, lehce undergroundově vyšinutou „drzostí“. Dovedl tak proniknout věcem – i čtenáři – bez okolků a překvapivě pod kůži.
Pak autor zmizel na Cejlon, kde téměř rok pobýval jako buddhistický mnich. „Odvedl jsem tam tvrdou práci na své mysli,“ říká dnes o své zkušenosti a probouzí v nás zvědavost i respekt před něčím, co neznáme. „Pak jsem se vrátil do České republiky a postupně pochopil, že tu těžší část práce mám teprve před sebou,“ pokračuje a my jsme zvědaví ještě víc, i když zároveň tušíme, že básníkova duchovní dřina může být v lecčem podobná tomu, s čím se sami potýkáme. Každopádně by asi nepřekvapilo, kdyby Marvan po cejlonské odbočce s poezií skončil. Ostatně nemuselo by jít nevyhnutelně o skoncování s poezií, ale jen o nalezení jiného modu vivendi, v němž psaní jako takové už nemá místo a poezie přesouvá své těžiště jinam.
Tak trochu oddělené světy
Toto však nebyl Marvanův případ. Marvan se vrátil z Asie s novou zkušeností, psaní a básně však neopustil. Po návratu vydal několik sbírek (Noční cesta denní krajinou, 2003, Klášter v džungli, 2004) a prózu Mnich (2004). Už podle titulů lze soudit, že vydával počet ze své nové duchovní zkušenosti. I na přebalu nejnovější sbírky Deník Avatára Marvan svou zkušenost zmiňuje (jak svrchu dokládají citáty), zároveň ale zklidněle a s úsměvem dodává, že také básně k němu stále přicházejí, asi jako starý pes, co neopouští svého pána.
Deník Avatára jako by přesně odrážel dvojcestí, na němž se básník ocitl. Sbírka je směsí „nového“ a „starého“ Marvana, tedy východní filosofie směřující k míru, vděku a oproštění, a temnějších, nevyzpytatelných snových výprav. Přičemž se zdá, že tyto světy tu žijí tak trochu odděleně. Přestože se je básník snaží propojovat. Pochopitelně to nejde úplně hladce. Jak také skloubit poetiku, nacházející často těžiště v matoucích, zrádných, neklidných snových vizích, často prozrazujících skrytou úzkost a násilí, s duchovní praxí směřující k vyprázdnění, zklidnění, pochopení světa jako jednoty mimo slova a pojmenování, mimo chaotické Já, mimo vztahy, emoce, touhy, tvary?
Na šťastných místech obě roviny vláčně splynou v tlumenou, lehce mátožnou i prosvětlenou meditaci. „Co dělají noční lidé/ a denní lidé/ ti co nevědí/ kdo a kde jsou/ kam nesou svá tichá těla…“ Vznikne báseň plná klidu a jemné tklivosti, poznání tu netuhne do silných slov či pouhé rétoriky, ale zůstává v rovině kolébavých „otázek“. Jež nejsou ani dost naléhavé, aby potřebovaly otazník; jde spíš o pozorování než tázání, „otázky“ tu jen tiše plují s sebou.
Většinou se ale ukazuje, že nalézt odpovídající výraz pro duchovní postoj, jenž ve svém principu právě jakýkoli výraz, pojmenování, zobrazení odmítá, dokonce by se dalo říct, že tento postoj odmítá i samo odmítání a chce se jen vtisknout za svět a tam mlčky tkvět, nalézt pro tento postoj výraz je těžké. Ba nemožné, je to bezcestí. Pomocí dutě rétorických obratů jako „vrhnout se beze strachu/ do hloubky věcí“ nebo „není místo v tomto světě/ které by neznalo píseň srdce“, případně „my rodící se do míst/ která navštěvuje světlo“ se daleko nedostaneme. I kdyby tyto věty byly míněny jakkoli procítěně a pravdivě, případně byly okolním kontextem nepatrně posouvány až do polohy meditativní „nadsázky“. Nad některými místy Marvanovy sbírky mi zkrátka přijde, že se tu nadbytečně mluví o věcech, o nichž se mluvit spíš nemá nebo to ani nejde. Či jde, ale oklikou. Třeba evokací docela konkrétního, věcného obrazu, jenž nás „průsvitně“ propustí do duchovního rozměru v pozadí. Obrazu, v němž obyčejná skutečnost začne dýchat vším, čím vskrytu dýcháme všichni, kde všichni cítíme (máme šanci ucítit) společnou podstatu. „Závojem opadaných stromů projíždí trolejbus –“ Netřeba zmiňovat „píseň srdce“, když podobné jízdy podzimními trolejbusy známe všichni. Moudrost vyvanutí se zkrátka zdá přístupnější skrz evokaci než proklamaci. Podobně oproštěných „východních“ evokací, průhledů věcným světem do nevýslovna v pozadí, však ve sbírce mnoho nenajdeme.
Starý dobrý Marvan
Ale abychom zas nekřivdili. Filosofující polohu v Deníku Avatára netvoří jen rétorika. Když básník na závěr popisu jakési snově přírodní konstelace jen tak střelí „všechno je všech“, má to svou sílu a údernost. Dokonce můžeme mít dojem, že jsme zaslechli starého „drzého“ Marvana. Ale zároveň jde o „drzost“ poučenou, nespokojující se jen se sebou samou, ale napřahující se k hlubšímu poznání. Všechno je všech – jednoduchá, střemhlav vypálená věta platí, při vší prostotě má též svůj hluboký, ano, filosofický, osvobodivý rozměr. Jindy zas formulace, letmo naznačující matoucí paradox našeho zdejšího přebývání, zůstane silná tím, že vyřčenou tezi už nic dalšího nerozmělní a tvrzení zůstane ve stavu dráždivé tenze: „Přítomnost v tomhle světě/ je hrůzná/ pro toho kdo si myslí že tu opravdu je.“ Tady se přemýšlení, odvozené z východních nauk, zajímavě svažuje k básníkově druhé poloze, totiž matoucímu, hrozivému snu.
Filosofie zklidnění a vyvanutí je mně osobně blízká, stejně jako mnohoznačná představa Avatára, vtělení nevýslovného principu do hmatatelného těla (či slova). Pro evokaci podobných myšlenek se však obrátím spíš ke starým východním poetům a mudrcům. Kdežto u Marvana mě osloví originální, nabroušené obrazy snového znejistění. Zaujme mě, jak snadno a „drze“ tu groteskní prokmitá závažným a krutým („V tom snu jsem chtěl uniknout/ surovému bičování… poléval jsem se vodou abych se probudil/ nešlo to voda byla suchá“), a naopak: z tísně a snového násilí může kdykoli vyvstat obraz jasu, vnitřního osvobození, smíru. Iracionální tu má svou „logiku“, jež přitahuje, provokuje, nabízí se jako znak ustavičného tajemství.
Snové apokalyptické názvuky dokážou zároveň být tklivě osobní, smutné a teskné, jako by pocit apokalyptického konce byl zároveň vzpomínkou na čas uvnitř lůna, dávno před zrozením. Takový obraz najdeme v jedné z nejlepších básní sbírky, líčící snový pochod s plynovými maskami zamořeným územím. Na konci kontaminované zóny konečně masky snímáme, s úlevou. A najednou umíráme, měníme se v mrtvé, jež jsme dosud míjeli podél cesty. Ti mrtví u cesty jsme byli my. „Každý se na chvíli/ vrátil ke svému mrtvému tělu/ které jsme zahlédli po cestě/ někteří z nás je nemohli najít/ a tak za ně pokládali celý tento svět/ pak se tomu smáli.“
Marvan je podivuhodný, nenápadný snový prorok tohoto civilizačního „smíchu za smíchem“, prorok vratké a nevyzpytatelné „války“ západního člověka o mír v duši, vědoucí klid, jenž je tragicky ztracený, přesto jsme mu na krok blízko. Až je to k smíchu.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.
Lukáš Marvan: Deník Avatára. Druhé město, Brno 2010, 52 stran.