O středoamerické Kostarice se v průvodci píše, že je „stabilní demokracií, kterou mnohé latinskoamerické země obdivují a následují“. Ekonomická liberalizace a korupce však v očích místních obyvatel kazí obraz jejich země.
Po občanské válce v roce 1948 přijala Kostarika novou demokratickou ústavu a zrušila armádu. Dnes má tato země stále nejvyšší úroveň gramotnosti v regionu a zdravotnictví je zde také na slušné úrovni. Za levnými operacemi nebo ošetřením zubů sem jezdí dokonce i Severoameričané. Od roku 1975 je všem vrstvám v zemi dostupný systém sociálního pojištění. I ochrana životního prostředí je v zemi na mimořádné úrovni. Čtvrtina plochy Kostariky je chráněným územím nebo rezervací. Vůči přírodě i místnímu obyvatelstvu je zde šetrná i turistika. Velká část turistických a ubytovacích zařízení a cestovních kanceláří patří místním obyvatelům a na megalomanské hotelové komplexy zde zatím – na rozdíl například od Dominikánské republiky – narazíme spíše zřídka. Bohužel ale stále častěji.
V roce 2004 došlo k ustavení CAFTA (Central America Free Trade Agreement). V rámci této dohody dochází k otvírání země zahraničním investicím. Jednou z forem investičních pobídek jsou i takzvané zóny volného obchodu. Pro velké firmy je to jistě příjemná záležitost – po dobu prvních osmi let zde nemusí platit téměř žádné daně a poté jen daně snížené. Investovat a obchodovat tu mohou také lépe, příslušné povolovací procedury jsou tu zjednodušené.
Trička místo univerzity
Místní mladík Pedro, s nímž jsem zašla na čaj s mlékem, z toho nadšený není. Složil maturitu a rád by studoval ekonomii, jenže nemůže. Ačkoli je státní školství v Kostarice bezplatné, byly pro něj studijní materiály finančně nedostupné a navíc musel podporovat svou jedenáctičlennou rodinu (do níž kromě něj patří jeho přítelkyně, matka, čtyři sestry a čtyři psi). Všichni bydlí v sešlém malém domku v okrajové čtvrti hlavního města San José, do níž jsem se po setmění odvážila pouze taxíkem. Pedro dnes musí místo studia tisknout v jedné z ekonomických zón trička. Jedenáct hodin denně, v sobotu pak „pouze“ osm. Má nárok na jeden týden dovolené ročně a pracuje za méně než státem stanovenou minimální mzdu. I tak může vypadat „investiční pobídka“ po kostaricku. Ovšem s jinými státy v regionu může stejně těžko soupeřit. V nikaragujských zónách lidé pracují i od čtyř od rána do desíti do večera za pouhé dva tisíce korun měsíčně.
V osmdesátých letech minulého století postihla Kostariku ekonomická krize, způsobená poklesem ceny kávy, jednoho z hlavních vývozních artiklů. USA brzy přispěchaly na pomoc s miliardou dolarů a Kostarika se za ni odvděčila liberalizací svého trhu. Došlo také k omezení sociálních výdajů. Sociální nejistota se dnes odráží i v relativně vysoké míře kriminality. Domy ve městech mívají mříže v oknech i na dveřích. Turistům se doporučuje chodit po San José s batohem na břiše a po setmění jezdit raději taxíky. Přesto je zde životní úroveň stále vyšší než v okolních státech, a tak sem jezdí nelegálně pracovat nezaměstnaní z jiných středoamerických zemí. To způsobuje nevoli místních obyvatel a podle Pedra vede někdy až ke xenofobním reakcím.
Ne všichni obyvatelé Kostariky jsou ale tak kritičtí jako Pedro. Například členové rodiny Montoya Roja, kteří bydlí na periferii San José v příjemném domě se zahradou, jsou celkem spokojení. Starý seńor Alberto chodí rád do kostela, seńora Ana výtečně vaří pro celou rodinu. Jedna z dcer pracuje v místním pivovaru, kde se vyrábí zlatavý mok značky Imperial nepříliš imperiální chuti. Vnuk Marco odpoledne sleduje Los Simpson, paní Ana po večerech jednu mexickou telenovelu za druhou a jejich život se vcelku neliší od života české střední vrstvy. S tím rozdílem, že zde tato rodina patří do vrstvy vyšší.
Ještě lépe se v Kostarice mají politici. V celém regionu rozšířený fenomén korupce na podzim roku 2004 postihl hned tři prezidenty. Rafael Ángel Calderón (prezident z let 1990–1994) si přilepšil půl milionem amerických dolarů z půjčky finské vlády na nákup zdravotnického materiálu. Do zorného pole investigativních novinářů se následně dostal i francouzský telekomunikační koncern Alcatel a jeho 2,4 milionu dolarů „odměny“ pro kostarickou vládu za přiklepnutí lukrativní zakázky na zřízení telefonní sítě. Téměř milion putoval do kapes José Marii Figuerese (prezidenta z let 1994–1998) a velkou částku přijal i Miguel Ángel Rodríguez (prezident z let 1998–2002). Utrpěla tím image dvou největších politických stran PLN (Strana národního osvobození) a PUSC (Sociálně-křesťanská unie) i pověst latinskoamerického Švýcarska.
Autorka je doktorandka na Přírodovědecké fakultě MU v Brně.