Léčitelé literatury

V Česku až na několik čestných výjimek nemáme žádného migračního autora. Jeden dva Rusové, pár Američanů, ale třeba žádný Vietnamec nebo Číňan, kteří by psali česky. Co to pro nás znamená? Co to vypovídá o české literatuře?

Řekl bych, že jí něco chybí. Nevím, kolik v Česku píše Romů, neznám českou literaturu natolik, abych se mohl vyjadřovat fundovaně a detailně. Pokud tyto autentické hlasy chybějí, neznamená to sice, že by ostatní literatura, která u vás vychází, byla nenormální, ale že v ní přinejmenším, metaforicky řečeno, panuje chřipka, kterou je třeba léčit. To, co říkám o literatuře, je dobře možné přenést na všechny ostatní kulturní oblasti, tedy na výtvarné umění, divadlo a tak dále.

Jenomže proces ozdravení v západních státech trval, respektive trvá roky…

To je v každé zemi jiné. Máte ale pravdu, že jde o proces, který rozhodně není krátkodobý. Nevím, jak dlouho trvá příliv přistěhovalců do České republiky.

V případě nových Rusů deset, patnáct, v případě Vietnamců dobrých pětadvacet let…

Pětadvacet let je historicky krátká doba, ale je zřejmé, že zde už musí pomalu vyrůstat druhá generace migrantů, která je socializovaná, ovládá češtinu natolik, aby s ní mohla zacházet kreativně, takže by se dalo očekávat, že to nebude dlouho trvat a někdo takový se objeví.

Co pro vás znamená migrace?

Leitmotiv moderního života. Žijeme ve světě, který se v politickém i společenském smyslu proměňuje natolik rychle a radikálně, že člověk v mnoha případech ani nemusí opouštět svou zemi, aby se stal migrantem. Mám tím na mysli vnitřní migraci nebo sociální migranty, lidi, kteří jsou společensky vydělováni z vlastního prostředí. I to je varianta migrace. Když hovoříme o migraci, musíme současně myslet i na to, co fundamentálně vytváří lidskost, tedy například i sociální struktury.

I vy býváte označován za migranta nebo přivandrovalce. Vadí vám to?

Vůbec ne. Něco tak základního v lidském životě nemohu chápat jako nadávku. Je to danost, cosi samozřejmého.

Má označení migrační autor smysl?

Ano. Migrační literatura je nezbytná součást každé národní literatury. Zejména v této době, kdy se pojem národ v tradičním slova smyslu komplikuje a většina zemí v Evropě se otevírá přistěhovalcům. Byl by to znak nedostatečnosti, kdyby migranti nepsali, kdyby neměli vlastní hlas, kdyby taková literatura vůbec neexistovala.

Asi bychom ale neměli mluvit o migrační literatuře jako o homogenním celku, spíš bych hovořil o literatuře produkované nebo psané migranty, přistěhovalci první, druhé nebo třetí generace. Pod pojmem migrační literatura si představíme texty vyděděnců, exulantů, lidí vyhnaných z vlasti – jenomže migrační literatura může znamenat leccos, například i historické romány, které se odehrávají v pravěku a nemají nic společného s dnešním významem onoho termínu. Totéž platí například o „ženském psaní“, tedy o literatuře, kterou píší ženy bez ohledu na téma a žánr.

Myslíte, že autor pocházející z jiné kulturní oblasti představuje pro národní literaturu obohacení?

O obohacení bych nemluvil, spíš o procesu ozdravení. Literatura, které chybějí texty přistěhovalců – a počet migrantů se může pohybovat od pěti do dvaceti procent obyvatelstva –, je nemocná, trpí nedostatkem. Když migranti píší a když vycházejí jejich texty, ustavuje se normalita. Literatura zrcadlí společnost, a migranti jsou tou částí společnosti, jejíž hlas musí být také slyšen. Proto bych nemluvil o obohacení, spíše o posunu k normálu.

Jak si dnes stojí migrační autoři v Rakousku?

V porovnání s Německem trvalo v Rakousku příšerně dlouho, než první turečtí přistěhovalci začali psát, a přitom můžeme různě silné migrační vlny pozorovat už od poloviny šedesátých let. V současné době existuje v Rakousku několik autorů, kteří zde žijí a kterých si velice vážím, nepatří však mezi ty úplně nejlepší. Mám na mysli například skvělého básníka Şerafettina Yldize. Máme mnoho autorů, kteří zatím nenáleží k první lize, přestože to nutně neznamená, že do ní nesměřují. Ale Rakousko je dosud hermeticky uzavřená země zaměřená na národní tradice, zajatá vlastními monokulturními klišé, než aby tento proces iniciovala a urychlovala. Čtyřicet let je opravdu příliš dlouho, v Německu to postupovalo trochu rychleji, přestože i zde pochopitelně existuje pojetí literatury jako národního fenoménu. A přestože zástupci migrační literatury zůstávali na prahu vysoké literatury, museli si mnoho let počkat, než jej mohli překročit. V německojazyčné oblasti dnes mezi píšícími migranty první ligy najdeme bestselleristu Feriduna Zaimoglu, vynikajícího Iliu Trojanowa, v Rakousku Dimitré Dineva, výborného vypravěče s bulharskými kořeny. Stejný proces ovšem probíhal v Anglii, Francii, Kanadě nebo USA úplně jinak: mnohem rychleji a s mnohem větší samozřejmostí než v Evropě.

Je pro migračního autora těžší najít nakladatele než pro německého?

Dnes už ne. Řekl bych dokonce, že dnes platí pravý opak a že neněmecký původ je výhoda. Migrační bonus dělá z autora zajímavější bytost a migrační literatura přichází pozvolna do módy. Před deseti lety to bylo pro přistěhovalce mnohem složitější, neboť platilo, že tato literatura je literaturou minorit, že jejich texty, psané spíš do šuplíku, nemají na trhu šanci. A byly vnímány jako kvalitativně druhořadé, jako díla, v nichž se zrcadlí tragický nebo přinejmenším složitý život migrantů v Rakousku. Tito autoři vycházeli ve speciálních edičních řadách. Bylo to stejné jako v sedmdesátých letech s takzvanou ženskou literaturou, která v současné době už také neexistuje, ale tehdy se popisovaly složité problémy žen ve světě, vztahy mezi matkou a dcerou, komplikované osudy žen. Také o těchto knihách se diskutovalo, byly důležité z politického hlediska, ale o kvalitě a estetické hodnotě se raději mlčelo. Teď se to u nás pozvolna mění, literáti s migračním pozadím začínají být vnímáni seriózněji a jejich texty už nepodléhají tradičním předsudkům, jsou posuzovány z kvalitativního hlediska.

Je složité prosadit se na knižním trhu?

To nejsložitější je začít psát. Záleží na tom, o jaké zemi mluvíme, o jaké skupině přistěhovalců atd., ale ve Vídni je to pravděpodobně snazší než v jiných částech Rakouska, kde jsou migranti, zejména turečtí přistěhovalci, takříkajíc zajati ve svých ghettech a jen málokdy se jim podaří z nich uniknout. Migranti zažívají rozpor mezi tradicí a novou rolí v jiné kultuře, musejí bojovat s předsudky svého okolí i ve škole. Na okraji společnosti je integrace velmi obtížná a takový autor musí velmi intenzivně pracovat na tom, aby se z daného prostředí vymanil. A to považuji za důležitější, než zdali nějaký autor s vynikajícím textem najde nakladatele, neboť jsem přesvědčen, že jej vždycky najde. Když napíše dobrý text, má stejné možnosti jako jeho kolega bez migračního pozadí.

Měl by migrační autory podporovat stát?

To je otázka, na kterou neumím jednoznačně odpovědět. Ale myslím si, že státní podpora je příznakem politické korektnosti, což tyto autory může stigmatizovat. Zároveň jsem ovšem rád, že v Rakousku v porovnání s Německem existuje relativně mnoho stipendií a cen pro mladé autory. Ale pokud začneme takové autory podporovat speciálně, může to znamenat, že dostali cenu právě proto, že jsou to přistěhovalci nebo potomci přistěhovalců, nikoli dobří autoři. A je samozřejmě otázka, zda jim tím člověk víc neuškodí, než prospěje.

Jak by tedy měl stát postupovat?

Je naprosto nezbytné podporovat mládež v oblasti integrace do většinové společnosti. Usilovat o lepší jazykovou podporu, zvyšovat kulturní nabídku čili snažit se o větší propojování kulturního rámce země, z níž přišli, s kulturním rámcem Rakouska. Mám ovšem pocit, že v této oblasti má právě Rakousko co dohánět. Stále jsou patrné tendence a snahy o ignorování problémů integrace. V politice pak jasně vidíme, jak se vrcholní představitelé státu zdráhají prosazovat pozitivní interkulturní opatření, neboť se obávají reakcí svých voličů, odmítajících podporu turecké menšiny na úkor ostatních.