„Vysvětlete jim, prosím, že stávka není řešení,“ poprosil nového ministra školství Ondřeje Lišku prezident Václav Klaus. Nebyl sám. Lidí, kteří vědí, že stávka ničemu nepomůže, protože problémy se neřeší „vydíráním“, je v Česku zřejmě hodně. Webové diskuse dokonce naznačují, že je jich většina. Společným znakem diskursu této většiny je pak teze, že každý, kdo stávkuje, je pouhá socialistická vyžírka, která místo toho, aby pracovala, natahuje ruku. V případě učitelů se k tomu přidává ještě fakt, že mají o dva týdny více prázdnin než ostatní, a že přece všichni vědí, jak ve skutečnosti „pracují“.
Stávka – přestože je to zákonem povolený prostředek zaměstnanecké sebeobrany – není politiky ani hlasitou internetovou a novinářskou menšinou považována za legitimní nástroj sociálního boje. Politici to neříkají tak přímo jako někteří novináři, ale v podtextu jejich vystoupení dřímá úvaha o tom, že všichni, kdo ve stávce bojují za vyšší mzdy, ohrožují základy kapitalistického zřízení, na němž jsme od roku 1989 tak pilně pracovali.
Není to úvaha scestná, naopak je překvapivě docela přesná. Řada sociologů a radikálních filosofů tomuto problému věnovala mnoho stránek a někteří z nich došli k závěru, že každá stávka v posledku vede k možnosti stávky generální, jejímž cílem už není jen vyšší mzda, nýbrž celková proměna systému. Moderní vládní garnitury liberálně demokratického kapitalismu se železné logice stávky brání dvěma způsoby: za prvé zákonem a za druhé tříštěním sil. Zákon přesně vymezuje, za co a jak mohou zaměstnanci stávkovat, a nutno dodat, že možnosti jsou dost omezené. V řadě zemí je také podrobně popsán proces vyjednávání o stávce, do něhož například v Británii v určité chvíli vstupují profesionální vyjednávači. A to nejen proto, aby se obě strany byly schopny dohodnout, ale také aby se dohodnout musely!
Má to jediný cíl: utlumit sociálně třaskavou energii; svázat ji spolu se všemi případnými legitimními důvody ke stávce do přehledného legálního rámce, který lze potom zvládnout vcelku snadným algoritmem. Potenciálně ničivé napětí mezi legitimitou a legalitou, které je vždy indikátorem pohybu na společenských vahách spravedlnosti, je mechanicky neutralizováno až do chvíle, než nějaký legitimní důvod začne tento rámec narušovat a překračovat. V takových chvílích se obvykle přepracuje legální rámec a jede se dál do té doby, než dojde k další kolizi. Říká se tomu „princip přizpůsobovaní“, je to jakýsi automatický stroj na pohlcování výbušné sociální energie, díky němuž přežil kapitalismus Marxem předpovídanou smrt.
Metoda tříštění sil má podobný smysl. Rozkládá protestní sociální energii, která by se mohla nebezpečně kumulovat, do jednotlivých místních sporů, čímž se tlumí její možná ničivost. Lokalizace sociálního konfliktu omezuje možnost globálního protestu a podporuje účinnost zmiňovaného legálního stroje. Pracovní konflikty, které se v Česku téměř vždy stáčejí na výši mzdy a málokdy na pracovní podmínky, neprobíhají nikdy plošně, nýbrž odděleně a nepropojeně. Skutečné nebezpečí proto vzniká až ve chvíli, kdy se do stávky pouštějí síťové obory – železničáři, výrobci energie, lékaři nebo učitelé. A stávka opět nabírá radikální revoluční význam, který mu ale ani sami stávkující nechtějí dávat, protože ti už dávno přijali svoji funkci ve stroji na tlumení výbušné sociální energie.
Říci v takové situace, že stávka učitelů nic neřeší, tedy minimálně problémy ve školství, je ironické hned ve dvojím smyslu. Stávka skutečně nic neřeší, protože problémy jsou uloženy v základu systému, který je třeba kompletně změnit, ať už si pod tím představujeme socialistickou revoluci, zavedení zcela privatizovaného školství nebo třeba jen hlubší reformu současného stavu. Ironické je ale i druhé čtení, v němž prezident implicitně naznačuje, že řešení přinese jen trpělivé jednání politiků a s politiky. Důvodem je druhá důležitá věta, kterou při jmenování nového ministra školství vyslovil, když připomínal, že všichni Liškovi předchůdci si na úkolu zreformovat školství tak, aby byli všichni spokojeni, vylámali zuby.
Nedaří-li se dlouhodobě práce politikům, kteří rozhodují o podmínkách a mzdách v celém školském sektoru, zbývá lidem, kteří tu pracují, něco jiného než svou nespokojenost vyjádřit stávkou? Taková stávka neřeší nic jen zdánlivě. Řeší totiž možná to nejpodstatnější, co ale není hned vidět. Dodává učitelům sebevědomí, odmítající dál poníženě sloužit ostatním za podprůměrnou odměnu, a jako výčitku je staví před oči odpovědných politiků. A nárůst sebevědomí je vždy hlavní nutný krok ke změně systému (školního, rodinného, rasového, etnického, mzdového, společenského), což od Hegela vědí i známí konzervativci. Byl to přece ideolog konce dějin Francis Fukuyama, který ve svých textech tvrdil, že liberální demokracie jako konečný politický stav lidstva stojí na vzájemném uznání – na překonání pozice pána a raba.
Autor je vedoucí kulturní rubriky v Hospodářských novinách.