„Estetika mužské hlouposti v neštěstí se ženami“ je podle Ludvíka Vaculíka (Literární noviny č. 49/2007, příl. Povídka roku) hlavním čtenářským magnetem románu Ignáta Herrmanna U snědeného krámu (1890).
Neznámé kapitole ze života Franze Kafky – jeho péči o přeměnu sanatoria ve Frankensteinu (dnes části severočeského Rumburku) v moderní léčebnu nervově postižených navrátilců z první světové války – byla věnována konference, jež proběhla v říjnu letošního roku na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Zprávu o ní přinesly Dějiny a současnost č. 12/2007.
V listopadovém čísle knihovnického časopisu Čtenář připomněl Jiří Sedlák, že před 125 lety se narodil „knihovník s mravními aspekty“ Jiří Mahen.
Biografickou studii o Karlu Taušovi (1897–1984), významné osobnosti moravské žurnalistiky a lexikografovi, publikovala v Actech Musei Moraviae č. 1–2/2007 Hana Kraflová.
Medailon Alexandra Sticha (1934–2003) otiskl v České literatuře č. 4/2007 Josef Šebek.
Referáty v Lidových novinách 13. 11. a 4. 12.t. r. o světových premiérách dramatických novinek Malá hudba moci (Národní divadlo) a Adina (Divadlo na Vinohradech) obnovil svou divadelně kritickou činnost teatrolog a divadelní pedagog Jan Císař.
Vývoj Semaforu z hudebně skladatelského hlediska se pokusil postihnout Jiří Suchý v Divadelních novinách č. 20/2007 v celostránkovém článku Písničky Jiřího Šlitra, a co dál?
V prosincové Harmonii Lubomír Dorůžka zavzpomínal na Willise Conovera (1920–1996), legendárního speakera Hlasu Ameriky, který se v letech studené války mimořádně zasloužil o šíření amerického jazzu do zemí za železnou oponou. – Podle české Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby (1986) napsal Conover také monografii o spisovateli H. P. Lovecraftovi, svém příteli z dětství.
S překladatelem Harryho Pottera Pavlem Medkem rozmlouvala v Brněnském deníku (Rovnosti) 16. 11. 2007 Veronika Kredbová.
Literární encyklopedie Salonu č. 545, přílohy Práva z 22. 11. 2007, přinesla heslo Pavel Dominik (nar. 14. 2. 1952 v Ostravě), včetně Dominikovy dnes už úctyhodné překladové bibliografie.
Hesly Marek Vadas, Pavel Vilikovský a literární kabaret Živý dôkaz ukončil Miroslav Zelinský v Prostoru Zlín č. 4/2007 po třech letech Slovenskou abecedu (současné literární kultury).
František Knopp
Polsko
Nejen nebulvární české časopisy Respekt a Týdeník Rozhlas letos zmenšily formát a zbarevněly. K témuž se, nedlouho po devětačtyřicetiprocentním vstupu zámožné mediální firmy ITI, rozhodl i krakovský Tygodnik Powszechny, nejstarší z vlivných polských týdeníků, vycházející od března 1945. Od počátku představoval otevřenou, nenacionalistickou tvář polského katolicismu. Vždy odmítal nenávist k Němcům (nikoliv potrestání nacistických zločinců), potíral antisemitismus a účastnil se bouřlivých veřejných diskusí na toto téma, pracoval pro smíření s Němci. Zlikvidován – či předán na tři roky nacionalisticky prokomunistickému katolickému sdružení PAX – byl, když redakce odmítla vyjádřit žal nad Stalinovou smrtí. Na jeho stránkách debutoval mladý Karol Wojtyła, mezi kmenové autory patřil Czesław Miłosz, ale také agnostici se židovskými kořeny Antoni Słonimski či Stanisław Lem. Tygodnik Powszechny je – po zániku kvalitních knižních příloh deníků – mezi polskými týdeníky tím, který se nejvíc věnuje literatuře. Co naplat – z obrovského nákladu počátku devadesátých let zbyl dnes náklad čtyřicetitisícový, z něhož se prodá něco přes dvacet tisíc, jak potvrzuje rozhovor s šéfredaktorem Adamem Bonieckým v deníku Gazeta Wyborcza z počátku prosince. Není to veselý údaj o zájmu inteligence v tak katolické zemi o jediný katolický týdeník svého druhu. V rozhovoru s Aleksandrou Klichovou a Janem Turnauem Boniecki říká: „Teď jsme neměli jiné východisko. Změnil se příjemce – to už není od světa odříznutý obyvatel PLR, ale člověk vychovaný ve svobodné zemi, navíc čtenář nových médií, atraktivních nejen obsahem, ale i formou.“ Šéfredaktor doufá, že barevný Tygodnik menšího formátu by mohl získat čtenáře, kteří ho zatím navštěvují jen na internetu, ale také – mezi duchovenstvem: „Mají vůči nám předsudky – nejčastěji když nás nečtou. Tvrdí, že jsme liberální, židovští, doktrinálně podezřelí. Na začátku chceme každému polskému knězi poslat první číslo změněného týdeníku. Ať vidí, že to není satanské dílo. Avšak nečekám zázraky, protože odpor k nám není otázkou intelektu, ale emocí.“ Adam Boniecki, sám kněz a někdejší šéfredaktor polské mutace Osservatore Romano, dodává: „Všimněte si, že když někdo představuje obraz církve v Polsku, na jeden pól klade Radio Maria a na druhý Tygodnik Powszechny. Čili na jednu stranu rozhlas, televizi, vysokou školu a velké peníze, a na druhou hrstku lidí, kteří ekonomicky taktak lapají po dechu.“ – Zde nemohu nebýt osobní. Na počátku osmdesátých let jsem zjistil, že Tygodnik Powszechny lze v ČSSR (díky byrokratické tuposti, nikoliv svobodomyslnosti úřadů) předplácet, a od té doby jsem jeho čtenářem a později i občasným autorem. Byla to velká radost, dostávat takový časopis do schránky; pamětníci pochopí. Vzhledem k vlastnímu věku a také dějinám mi není žádný týdeník tak dlouho blízký. Proto se budu s velkým novinovým formátem loučit s lítostí, ale s nadějí, že změna za přežití stojí. Pokud mě v citovaném rozhovoru něco trochu zneklidnilo, byla to slova: „Musíme změnit formu, jakou budeme sdělovat to věčně podstatné, čemu Tygodnik Powszechny slouží. To není snadné. Třeba to, že jsme si zvykli na velké texty, ale bude třeba psát stručněji.“ I na tom něco je. Ale týdeníků, které se čtou pohodlně, už pár v Polsku je. A sborníky s dlouhými texty, které nečte skoro nikdo, také. Kéž se Tygodniku podaří se na té hraně udržet!
Václav Burian