Pokušení státní centralizace

Hra o osud Památníku národního písemnictví

Památníku národního písemnictví hrozí, že zanikne nebo se rozpustí v jiné centrální instituci. V těchto dnech se rozhoduje o jeho budoucnosti: může být podle plánů ministerstva kultury spojen s Národní knihovnou nebo s Národním muzeem. Francouzští bohemisté připomínají, proč by si právě Češi neměli nechat své muzeum literatury vzít. A2 se připojuje k veřejným protestům vůči nepromyšleným změnám v příspěvkových organizacích MK.

Státní úředníci nám předkládají rozhodování o budoucnosti Památníku národního písemnictví (PNP) jako logické vyústění procesu globální reorganizace veřejného systému archivních a knihovních fondů této země. Cílem je údajně ušetřit mandatorní výdaje ministerstva kultury. Úřad však dosud nepředložil žádný koncept kulturní politiky, jednotlivá „řešení“ situace příspěvkových organizací jsou tudíž podivně předčasná a o jejich finančním úspěchu lze pochybovat. Dá se předpokládat, že jde spíš o snahu zajistit si přístup k fondům a k finančním zdrojům ohrožených institucí.

Moderní muzeum české literatury

Památník je samostatná a kulturně nezaměnitelná instituce. Poskytuje nezbytný servis nejen nám, zahraničním bohemistům. Slouží jako kvalitní studovna, archiv, knihovna, vědecké pracoviště a muzeum dohromady. Každý, kdo měl příležitost pracovat s jeho fondy, byl nadšen nebyrokratickým a rychlým přístupem zaměstnanců. Stačilo ohlásit elektronicky nebo telefonicky účel návštěvy či pobytu, objednat potřebné materiály, a člověk věděl, že může na druhý den sednout do vlaku a nepojede do Prahy naprázdno.

I Památník písemnictví však, ostatně jako mnoho jemu podobných kulturních zařízení, nutně potřebuje reformu. Konkrétně je třeba změnit jeho název, poplatný ideologii a době vzniku (ve francouzské, anglické i německé verzi se běžně užívá Muzeum české literatury), urychlit přípravu zákona, který by umožnil vyřešit způsob jeho financování, zajistit nové podmínky pro konzervaci sbírek i přijímání zaměstnanců. Stejně důležité je stanovení jeho přesných cílů (vědecké analýzy, publikování literárních pramenů, popularizace sbírek směrem k veřejnosti, rozvoj virtuální informatiky). Na pohled starobylou instituci musí vystřídat moderní otevřený organismus, ovlivňující duchovní i literární život země. K tomu je zapotřebí spolupráce s výzkumnými ústavy a vzdělávacími zařízeními v ČR i v cizině. Nepovažujeme Památník národního písemnictví za posvátný, nedotknutelný; naopak. Naše varování před jeho rozpuštěním je vedeno ryze pragmatickými důvody. Všechny tyto úkoly vyžadují čas a jasné společenské zadání.

Slučování jako v Rusku

Odhodlání odpovědných činitelů rozpustit malé a střední ústavy typu PNP ve velkých centrálních institucích je bohužel součástí „civilizační“ tendence, charakteristické pro první desetiletí jednadvacátého století. Jde o obnovu státní centralizace. Tomuto nebezpečnému jevu, bujícímu v autoritářských státech (zejména v Rusku), podléhají i některé západní demokracie. Na takové jevy nás vysněná utopie otevřené společnosti, kterou jsme po roce 1989 téměř všichni sdíleli, špatně připravila. Snili jsme o společném prostoru, ve kterém se veřejné instituce, soukromé nadace i občanské asociace budou ve svých aktivitách a na základě svých možností vzájemně podněcovat ke komplexnímu poznávání mnohovrstevného vědění, posilovat se v odvaze k paměti a zajišťovat plynulost sociálního dialogu. Očekávali jsme méně dogmatický, odpovědnější občanský a kulturní život.

Současná tendence vývoje bohužel tento ideál popírá. Evropské instituce brání multipolární pojetí světa, zároveň však některé členské státy EU volí ryze nacionální, zatvrzelý, ublížený přístup k řešení společensko-kulturních otázek a mstí se za předešlá desetiletí. Otázkou zůstává, jak se s těmito staronovými jevy vyrovnat. V každém jednotlivém případě je to možné. I v případě PNP.

Péče o písemnictví v české kultuře

Je skutečně zapotřebí si připomínat, jak obrovskou roli v českých zemích hrálo písemnictví? Češi si uvědomovali a formovali národní identitu skrze mateřský jazyk a literaturu, což vedlo nakonec ke vzniku vlastního státního útvaru. Je naprosto logické, že český národ musí literatuře věnovat i nadále mimořádnou pozornost a využívat ji jako nástroj komunikace. Zachování PNP jako samostatné instituce není otázka administrativního rázu, nýbrž otázka kulturně historická, tudíž zásadní.

Rezignace na samostatnost (a zároveň na oživení) Památníku národního písemnictví by byla příznakem neuvědomělého a nezodpovědného postoje k vlastní kultuře a k tomu, co ji činí pro ostatní Evropany svébytnou a zajímavou. Zbrklé spojování příspěvkových organizací povede k dalšímu zatemnění správy národního kulturního dědictví, jejíž praxe už dnes vzbuzuje oprávněné obavy veřejnosti.

Xavier Galmiche přednáší na pařížské univerzitě Sorbonne Paris IV, Zuzana Stolz-Hladká působí na univerzitě v Göttingenu.