Největší námitkou vůči myšlení, které na začátku devadesátých let minulého století vtrhlo i k nám jako vichřice a bylo vlastně zpětně nazváno postmoderním, se stala výtka relativizace. Byli to postmoderní filosofové, v Česku nejprve jen Václav Bělohradský, jiných mediálních myslitelů nebylo, kteří svými pochybnostmi o tradičních pojmech prý vytvářeli dojem, že nic stálého a pevného neexistuje. A tam, kde není nic stálého, nemůže existovat ani pravda, křičeli platónští kritici postmoderny, kteří nikdy nepochopili, že relativizace nároku na jedinou pravdu ještě neznamená, že pravda zmizí úplně.
Stačilo přitom jen trochu číst Nietzscheho, aby bylo jasné, že relativností pravdy se tu míní její situovanost, přesněji situovanost těch, kteří se o pravdě, o tom, co je právě teď a tady pravdivé, rozhodují. Postmodernisté jako by vlastně neříkali nic jiného, než že v souzení ve skutečnosti neexistuje žádný precedent, protože vždy musíme rozhodovat znovu a zčerstva, což nemusí znamenat, že rozhodneme jinak.
Spousta lidí v Česku tuto námitku přeslechla, až na české politiky, kteří se chovají, jak už jsme jednou v tomto sloupku naznačili, ukázkově postmoderně, což bylo nejnověji vidět na diskusi kolem morálnosti postojů poslanců Melčáka a Pohanky, kteří, ač jiného ideového přesvědčení, pustili k moci největšího názorového a politického soupeře.
Občanští demokraté, kteří před pár lety označili svého poslance Kotta za „zrádce“, protože podpořil koaliční vládu, dnes, v jiné situaci, mluví o „odvážných konstruktivních“ poslancích, kteří mají na mysli zájmy státu, spočívající zřejmě především ve stabilitě vládnutí. A naopak: sociální demokraté, kteří blahořečili „prozíravost“ poslance Kotta, teď hovoří o „podlosti, zradě a zneužití“. Jen lidovci mohou zůstat klidní, protože všichni poslanci, o nichž se vášnivě morálně hovořilo, byli vždy na jejich straně. Proto i nejvyšší mravní autorita lidovců, což není v politice Bůh, nýbrž místopředseda senátu Petr Pithart, ocenila mravní odvahu kontroverzních poslanců, a to z jediného adekvátního důvodu: jednali podle svého svědomí, které je tou nejvyšší mírou, podle níž se dá měřit vztah k poslaneckému mandátu, ačkoliv ten vznikl ve spojení s kandidátkou politické strany.
Z proměn postojů politických stran i z neměnné pozice Petra Pitharta a jeho lidoveckých kolegů vůči nejžhavější otázce dneška – tedy má-li poslanec morální právo v rozhodujících otázkách podporovat názory soupeřící strany, aniž by se zpronevěřil legitimitě svého mandátu a idejím, kvůli nimž se spojil s ostatními členy vlastní partaje – se dá odvodit zajímavé pravidlo současného politického souzení, v němž se zároveň vyjevuje hlubší vztah politické postmoderny k pravdě. Při posuzování událostí a hledání momentální pravdy je vždy důležité, jak se tato událost, věc či čin vztahují k politikovu postoji k moci! Abychom nenechali ležet ladem vizionáře Nietzscheho: záleží vždy na tom, jak se co má k naší vůli k moci.
V případě poslanců Melčáka, Pohanky a Kotta tento algoritmus, pars pro toto, výborně funguje. Vyhovuje-li jejich postoj stranickému mocenskému zájmu, jsou hodnoceni kladně. Jakmile nevyhovuje a stojí v protikladu, stávají se falešnými zločinci a morálními zvrhlíky.
Na první pohled jde o čirý relativismus, který byl na začátku devadesátých let tak zběsile až fanaticky kritizován, dokonce i při rozpravách ve sněmovně, kdy se ke slovu postmoderní uchylovali i někteří poslanci. Postoje a názory se odhazují jako ponožky podle toho, jestli se právě hodí, nebo ne. Nikde nenajdeme žádný základ, o nějž by se bylo lze opřít. Vzniká hodnotová prázdnota, kterou způsobila bezbřehá relativizace slov a nakonec i politických hodnot, mezi nimi i té nejvyšší – Pravdy, která alespoň na české státní standartě vítězí.
Tak hrozné to ovšem není, protože, jak bylo dobře vidět, při veškerém relativismu zůstává společná půda, společný zájem, přesněji společný ohled, a tím je vůle k moci. Ani politická postmoderna – toliko v rozměrech, jak ji chápe česká scéna, protože na srovnávání se světem tu není místo – není bezedná a má se o co opřít, bezbřehý relativismus ani Česku rozhodně nehrozí.
A protože Veřejné osvětlení není totéž, co pedagogovo vodění za ručičku, necháváme v závěru na posouzení čtenáře, jak velká míra ironie provázela vše, co bylo napsáno výše. Je přitom třeba uznat, že jde o úlisný manévr. Ale poněvadž byl proveden v zájmu vůle k moci autora, dá se taková zákeřnost možná docela snadno omluvit. Nebo si snad někdo myslí, že může o případech poslanců Kotta, Melčáka a Pohanky jen tak říct, že jsou, při vší rozdílnosti, úplně stejně podlé? Na takové soudy si autor raději netroufá, chybí mu k tomu síla svědomí. I on je sice Petr, ale nikoli Pithart.
Autor vede kulturní rubriku Hospodářských novin.