Kosovo je v Česku stále kontroverzní a docela chytlavé téma. V posledních měsících se navíc stále hlasitěji hovoří o tom, že získá nezávislost. Nakladatelství Libri zřejmě proto pohotově zařadilo Kosovo do své ediční řady Stručná historie států. Bohužel, nevsadilo dobře.
Autor recenzované knihy Patrik Girgle si k ruce vzal pár knížek různé kvality a rozsahu, které vyšly o Jugoslávii v češtině a ve kterých se Kosovo zmiňuje obvykle jen útržkovitě (nejdůležitější českou práci ke Kosovu od Pavla Hradečného v bibliografii neuvádí). Dále přidal jedny anglické, v některých pasážích kontroverzní dějiny Kosova napsané Noelem Malcolmem a jednu knihu o etnické mobilizaci na Kosovu na konci 20. století. Kromě toho odkazuje na pár internetových stránek, přičemž podle všeho rýžoval hlavně v jedněch srbských a jedněch albánských (jež vydává za „oficiální kosovsko-albánské stránky“) webech toho typu, kam leckdo může nekriticky přivěsit ledacos.
Girgle píše s nadhledem, sebejistě, takže se neznalému může zdát, že jeho komentáře politické situace, dedukce i dosti kategorické závěry, jichž je kniha plná, vyplývají z hlubšího poznání tématu. Pravidelně také do svých úvah zamíchá nějaký údaj, kterým jakoby dokládá pravdivost svých tvrzení. Jenomže často je to údaj nesprávný. Hned na počátku například rozebírá význam Kosova pro středověké Srbsko s tím, že představovalo spíš „zeměpisné těžiště než kulturně politické jádro... Na území Kosova nikdy neleželo srbské hlavní město a oficiální královskou rezidencí zůstal Ras [na sever od Kosova], od roku 1290 pak Skopje.“ (s. 13) Jenže středověké Srbsko nic jako hlavní město ani oficiální královskou rezidenci neznalo, panovník putoval po zemi a pro svou potřebu měl několik dvorů poblíž hradu, sloužícího jako útočiště. Do roku 1282 ležely panovnické dvory skutečně poblíž hradu Ras, poté až do roku 1371, kdy královská dynastie vymírá, na jižním Kosovu poblíž hradu Petrić. Dokud však autor popisuje starší dějiny, daří se mu chybám ještě celkem vyhýbat (nejspíš i proto, že mnohé pasáže působí jako stručný výtah z Malcolmovy knihy), ale čím víc se blíží k přítomnosti, tím je hůř. Namátkou: Chorvatsko a Slovinsko prý v roce 1987 akceptovaly Miloševićovu politiku tvrdé ruky, protože „kultivovaly vlastní separatistický program“ (s. 64) – o separatismu v té době ale nemůže být ve skutečnosti řeči. „Tajemstvím a spekulacemi“ obestřený paralelní soudní systém kosovských Albánců prý „vzhledem k bojkotu státní justice musel v nějaké formě existovat“ (s. 84) – jenže takový bojkot se nikdy nekonal. Kosovští Srbové prý tušili v roce 1997 budoucí Miloševićovu zradu a dokladem toho bylo vítězství nacionalistické Srbské radikální strany v roce 1998 (s. 97). Toho roku se však žádné volby nekonaly a v roce 1997 zvítězila Miloševićova SPS jak na Kosovu, tak celkově. V Bosně a Hercegovině údajně „záště mezi etniky nedokázalo smýt ani 45 let komunistické diktatury“ (s. 114), ale podle seriózního sociologického průzkumu z roku 1989 byla národnostní tolerance v Bosně a Hercegovině nejvyšší v celé Jugoslávii...
A tak by se dalo pokračovat. Kde autor nesehnal pro své spekulace vůbec žádný podklad, uvádí, že informace nelze zjistit. „Bohužel bližší identita, organizace či skutečné aktivity těchto skupin jsou dnes velmi těžko zjistitelné“ (s. 54), píše například k tajným albánským organizacím na Kosovu sedmdesátých let 20. století. Ale na toto téma jsou dostupné i anglické či srbské zdroje. Většina pramenů k tomuto tématu pak byla pochopitelně vydána v albánštině. Americký zmocněnec Richard Holbrooke prý uzavřel se Slobodanem Miloševićem „dosud nezveřejněnou“ dohodu (s. 102), tu však vzápětí po podpisu otiskly srbské noviny a od té doby byla publikována v anglicky či německy psaných pramenech.
Když na závěr Girgle v encyklopedických heslech prezidenty a premiéry zvolené po roce 2002 vydává za představitele tzv. Republiky Kosovo, jednostranně vyhlášené Albánci v roce 1991, ačkoli ve skutečnosti byli zvoleni za základě prozatímní ústavy vydané mezinárodní správou OSN, jen tím potvrzuje, že se v látce opravdu neorientuje. Celá kniha je pak okořeněna spoustou chyb v přepisu cizích slov a vlastních jmen, pozoruhodnými formulacemi („nejzavilejší stoupenci“ apod.) a naprostým neporozuměním pojmům typu klan, občina, kmen nebo velkorodina.
Jde o učebnicový příklad toho, jak by podobná kniha příručkového typu vypadat rozhodně neměla. Nakladatel obvykle svěřoval jiné tituly z této řady zkušeným odborníkům na dané oblasti (namátkou Josef Opatrný – Latinská Amerika, Miloš Řezník – střední Evropa, Jan Marek – Střední východ, Alexandr Zimák – Jihoafrická republika, Svatava Raková – USA, Miloš Pojar – Izrael, Rudolf Žáček – Slezsko apod.), a pokud oslovil mladé autory, pak takové, kteří o tématu něco skutečně věděli (kupříkladu Jan Frank – Irsko, Eduard Hulicius – Belgie). Patrik Girgle se místo toho spolehl na to, že se látka získá brouzdáním na internetu. Souběžně s pokusem probrouzdat se dějinami Kosova se věnoval cestopisnému žánru a měl by se ho asi držet. I když... v závěrečném hesle „Turistika“ napsal o kosovských památkách proklatě málo.
Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.
Patrik Girgle: Kosovo. Libri, Praha 2006, 160 stran.