Minulý týden přinesla média informaci o tom, že Spolkový kriminální úřad v Rakousku rozbil mezinárodní síť distributorů dětské pornografie. Policie v případu vyšetřuje přes dva tisíce osob, převážně uživatelů internetu, kteří si předplatili přístup na stránky s lascivním obsahem. Je mezi nimi i šedesát tři Čechů. Ti mohou teď děkovat parlamentním půtkám, které na jaře minulého roku skončily zamítnutím nového trestního zákona. Norma totiž počítala s vězením nejen za distribuci, výrobu a šíření dětského porna, ale i za jeho přechovávání. Postihování pouhého držení dětské pornografie je v současné Evropě považováno za legislativní standard, z něhož ale Česká republika jako jediná země vybočuje. A právě to by se mělo brzy změnit.
Prvního února prošel prvním čtením v poslanecké sněmovně návrh novely trestního zákona, předložený skupinou komunistických poslanců v čele s Milanem Bičíkem. Nutno hned zkraje poznamenat, že má dost značné vady na kráse i přesto, že by se mohl dostat do senátu. Samotná myšlenka legislativních úprav postihování šíření, distribuce a přechovávání dětské pornografie má své opodstatnění, těžko se popírá a za pravdu jí dávají i poslední zkušenosti z Rakouska. Nedostatečná legislativa prý brání kriminalistům v odhalování pedofilů, ale i v zapojení do mezinárodní spolupráce. Také je třeba jasně definovat, co je to pornografie, neboť vymezení tohoto pojmu v českém právním řádu chybí. Bohužel jej nenajdeme ani v nově předkládané novele.
Pokud jednou z podmínek kvalitní zákonné normy má být jednoduchost, jednoznačnost či přesnost, pak lze prostě konstatovat, že daná novela je špatná. V tomto úsudku by se nespletl patrně ani naprostý laik. V § 205a se například dočteme, že tříletý trest vězení hrozí tomu, kdo „přechovává pornografické dílo písemné, nosič zvuku nebo obrazu, filmové, fotografické, počítačové, elektronické nebo jiné zobrazení anebo jiný předmět ohrožující mravnost, které zobrazuje dítě nebo osobu, jež se jeví být dítětem“. Pak by ale mohl za mřížemi skončit například obyčejný uživatel internetu, u něhož by policie nalezla v počítači spam s fotografii či filmem zobrazujícím sexuální akt s osobou mladší patnácti let. Správce internetové pošty stahuje do počítače soubory automaticky. „Náš návrh počítá s tím, že soudce může podle závažnosti uložit finanční trest nebo pokutu. Je to na jeho rozhodnutí,“ namítá poslanec Bičík. Jaké jsou však záruky, že rozhodování soudů bude pokaždé adekvátní dané situaci?
Ve filmu či na snímku ale vůbec nemusí účinkovat osoba mladší 15 let, stačí, když to bude „osoba, jež se jeví být dítětem“. Tato formulace je ještě nejasnější, neboť pornografické je dílo, jehož účastník podle úsudku příslušného soudce nevypadá alespoň na patnáct. Jakými konkrétními případy či obecnou radou se má řídit zde? Bičík odpovědět nedokáže, namítá, že podobná dilemata mají soudci už nyní. Nejspíš ano, proč jim to tedy zjednodušovat... Zmíněné definici se zdánlivě podobá ustanovení kanadského zákona. Za dětskou pornografii se v Kanadě považuje materiál, v němž je osoba mladší 18 let nebo osoba, která je znázorněna (vystrojena) jako mladší 18 let a je účastníkem sexuálního aktu. Nemyslí se tím ale to, že fyziologicky nevypadá na osmnáct, nýbrž to, že kontext znázorněné situace užívá symboliku, jež s životem dětí koresponduje (školní uniforma, dětská panenka, dudlík apod.). Někdo si vzpomene na film Plechový bubínek, který byl právě kvůli nařčení z dětské pornografie v roce 1978 v USA a v Kanadě zakázán. Právě proto existují ustanovení, která chrání umělecká díla před tím, aby byla kvůli pornografii cenzurována. Nebylo by na škodu, kdyby něco podobného obsahovala i česká legislativa. Navrhovaná norma naproti tomu volí příliš obecné formulace.
Pro případ, kdy si soudci v USA nevědí rady s tím, zda se jedná o dětskou pornografii či nikoliv, stanovil Federální zákon šest bodů, k nimž soudce přihlíží, takzvané Dost Factors. Soudce se táže, zda se materiál především zaměřuje na zobrazení dětských genitálií, zda je koncipovaný tak, že sexuálně pobízí recipienta, jestli je dítě oblečené, částečně nahé či úplně obnažené apod. Tato „nápověda“ má soudcům usnadnit rozhodování, ale i vyloučit případy, kdy dochází v konkrétních případech k rozdílným výrokům.
Polemizovat lze i s navrhovanou výší trestů. Výrobu pornografického díla trestá zákon odnětím svobody na 3 až 8 let, což je přísnější sazba než u trestného činu znásilnění. Opět má jít o zobrazení osoby, jež se jeví být dítětem – neznamená to ale, že jím opravdu je. Nejvyšší sazby (v případě, že dotyčný vyrábí dětskou pornografii jako člen organizovaného zločinu) jsou stanoveny na 12 let odnětí svobody. Kritici z řad ODS poznamenávají, že za výrobu by mohlo být považováno třeba jen vyvolání fotografií z negativu. Uvidíme, co nakonec přinese vládní návrh, který slibuje ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Zatím se zdá, že v novele komunistických poslanců nenajde příliš silného konkurenta. Vládní usnesení ze srpna minulého roku stanovilo jako termín přijetí příslušné úpravy 1. březen 2007. Snad by ale stálo za to zvážit, zda má vůbec smysl předhánět se s nehotovými novelami, když se kompletně přepracovává znění trestního zákona.
Autor vystudoval Vyšší odbornou školu publicistiky.