Nedávno se prý před domem, v němž sídlí studio brněnského Rádia Student, objevily květina a svíčka a nápis Zůstaneš navždy v našich uších. Ten vtip byl vydařený – a ve své ironii velmi přesný. V té době se totiž ze dne na den, přesněji z neděle na pondělí, měnila dramaturgie této poměrně nestandardní rozhlasové stanice a ona kondolence byla reakcí na skutečnost, že Rádio Student coby pokus o chytré a rozumně alternativní médium vlastně velmi nepěkně zdechlo.
O studentském rádiu se v Brně snilo, mluvilo a vyjednávalo od v poloviny devadesátých let, kdy svorníkem pokusu o mediální akci byl tehdy již vážně nemocný divadelní režisér a pedagog JAMU Petr Scherhaufer. Z řady důvodů se ovšem to neobvyklé mediální dítě, které nakonec ani nestačilo dospět a vyzrát, narodilo až na jaře roku 2005 – a i když jeho porod byl porodem od pohledu předčasným a nové médium se rozdýchávalo jen pomalu a lehce rozpačitě, bylo záhy jasné, že růst Rádia Student bude stát za to sledovat.
Ambiciózní záměr vytvořit svébytnou, neblbou, hudebně i komunikačně ostentativně „jinou“ komunikační platformu (kteroužto vizi rádio stvrzovalo sloganem „Prostě jinak…“ a dost neortodoxními jingly) jako by měl v praxi naplnit teze amerického mediálního teoretika a aktivisty Boba McChesneyho a jeho volání po malých, místních, z lokálních a nereklamních zdrojů živených médií. Takových médií, která spojují místní komunity a specifické posluchačské subkultury a jež se ve své snaze o „mediální zodpovědnost“ logicky podřizují jiným pravidlům než „velká“ elektronická média.
Jenže nášlapná mina dobře myšleného, leč v realitě ne lehce uskutečnitelného „multizdrojování“ se ukázala mít na život projektu větší vliv než relativně solidní, barvitá a nemainstreamová hudební i publicistická dramaturgie. Ukázalo se zkrátka, že v polovině první dekády se nám tu zopakuje cosi, co už tolikrát proběhlo o desetiletí dříve, v době „standardizace“ malých regionálních stanic. Standardizace charakteristické vyklešťováním jakékoli ekonomicky nadbytečné kreativity a podřizováním čehokoli imperativu nejširšího společného posluchačského jmenovatele.
Jinými slovy – nadšením své posádky sice živené, ale finančně churavé Rádio Student bylo nuceno přizvat investora z branže. A ten – provozovatel klasicky vystavěného Rádia Krokodýl – do projektu vstoupil a po nějaké době začal Rádio Student pochopitelně ozdravovat tím nejlepším (a jediným) způsobem, který zná. Obroušením všech hran, mainstreamizací vysílané hudby, utišením intelektuální jinakosti. (To potvrzuje odchod prakticky všech moderátorů včetně Váni alias Ivana Hory, jednoho z nejzajímavějších českých moderátorů posledních let, a příznačná změna sloganu, který nyní zní „Nejžhavější v Brně!“.)
Je to škoda, stokrát škoda. Normalizační (ve smyslu posunu k durkheimovskému „normálnímu“, ne ve smyslu husákovského úklidu života do šedi panelových dnů) komercializací se Rádio Student mění jen v další stejné rádio – a odsuzuje se k smrti v monotónnosti a bezsmyslnosti stylu. Služba mnohatisícové brněnské komunitě, kterou si Rádio Student vytklo za svůj cíl, se tímto způsobem jednoduše nedá naplnit.
Autor je sociolog médií.