Ne, nejsou to tak úplně žhavé novinky – ale ve zpomaleném letním čase některé události chladnou pomaleji. I s jistým časovým odstupem se stále jedná o ty nejzásadnější události v českém mediálním světě: Česká televize má zase ředitele a Český rozhlas ředitele už nemá.
Je příznačné, že oba české mediálně ředitelské příběhy jsou zajímavé vlastně spíš pro lidi z médií než pro samy diváky a posluchače, a současně je vzhledem k povaze událostí výstižné, že jakékoli „poučenější“ hodnocení volby ředitele ČT i odvolání ředitele ČRo vyžaduje jaksi kuloární styl přemýšlení. Čili takový styl rozvažování o věcech, který primárně zdůrazňuje privátní, vztahové motivace jednotlivých aktérů posuzovaných událostí (kdo má jaký zájem a nezájem, kdo s kým kde byl, kdo s kým ne, proč někdo někoho ne a jiný jiného ano, kdo komu co a co je od koho očekáváno). To mějme na paměti, stejně jako fakt, že každý způsob, jímž o věci vyprávíme a jakým argumentujeme, onu věc většinou významně spoluutváří.
Na doporučení veřejnosti
Pokusme se to polopaticky shrnout tak, aby pravidla příběhů, o něž tu jde, pěkně vystoupila. Tedy: velkolepě mediálně pokrytá volba generálního ředitele České televize má všechny rysy „jejich hry“. Čili hry, kterou si hrají „oni“, kteří mají svou moc a své zájmy, hry, která má svá vlastní, neprůhledná interní pravidla, jež jsou v českém slova smyslu „politická“. „Politické“ znamená – a můžeme to považovat třeba za dědictví normalizačního celospolečenského ptydepe –, že navrchu je huj pěkných frází o veřejném zájmu a veřejné kontrole a vůbec báječné transparentnosti, po které přece bystrá veřejnost tak touží, a vespod je fuj reálných motivů, závazků a konkrétních cílů konkrétních lidí. Radní v této hře rozhodují o novém řediteli mocného a vlivného média, které má obrovský vliv na fungování veřejné i politické sféry. Rozhodování se nicméně neodvíjejí ani tak od důvěryhodné, rozumné a odborně smysluplné diskuse, jako spíše od (ne vždy zcela jasných) zájmů, které radní zastupují. Je tu také jasně vyslovené podezření, že do rozhodování vstoupily mocné politické figury. A konečně, členové rad, mezi nimiž jsou nejvíce vidět poněkud karikaturní postavičky, jež zjevnou nekompetenci vyvažují hlučnou srdečností nebo konexemi, jsou „na doporučení veřejnosti“ vybíráni způsobem, který z nich dělá vazaly aktuálních politických poměrů.
Z hodiny na hodinu
Druhá ze zmíněných událostí je z aktuálního pohledu jednodušší – dlouholetý ředitel rozhlasu veřejné služby je odvolán a při pohledu zvenku se zdá, že se tak stalo z hodiny na hodinu, bez předchozího varování a viditelného vyjednávání. Důvody, proč byl ten člověk zbaven funkce, jsou Radou Českého rozhlasu pojmenovány tak vágně, že si člověk jen těžko dokáže představit, čeho že se ten odvolaný chlap dopustil. O fungování členů rady se až tolik nemluví, protože jí spravované médium není ani zdaleka tak mocné a vlivné jako Česká televize, ale pointa příběhu je velmi podobná jako pointa příběhu o řediteli televizním – rozhodování tu probíhá způsobem, který není vůbec lehké rozmotat, a z pozice čtenáře-outsidera se nelze ubránit pocitu, že i tady jde o „jejich hru“.
Věc zadaná
Co z toho všeho plyne? Tento argumentační komprimát má poněkud krkolomné a nutně zkratkovité rozuzlení, ale, obávám se, že platné. Největším problémem našich mediálních rad je – a mluví a píše se o tom takřka dvacet let – právě to, že vzhledem ke způsobu nominace radních jsou pod silným vlivem politiků. Tedy těch, vůči nimž by média veřejné služby měla být nezávislou a silnou opozicí. Platí zde to stejné, co ohledně poslanecké imunity či regulace hazardu: změnu by mohlo přinést jen to, že by se problém stal „politickým tématem“. Tedy že by voliči získali (a dostatečně vykřičeli) pocit, že jde o problém, který potřebujeme vyřešit, a parlamentní hoši a děvčata by do věci museli rýpnout bez ohledu na své zájmy. Takovým tématem se rozhodování mediálních rad může stát jen těžko, pokud jsou rady vnímány ne jako nástroje veřejného zájmu, ale jako neprůhledné privátní podniky, v nichž si nevolení, ale vyvolení dělají cosi, co vypadá především jako služba komusi konkrétnímu spíš než služba té zpropadeně komplikované veřejnosti. Takový obraz totiž snižuje chuť a ochotu těch, kdo jsou „out“, do věci mluvit, rýpat, zapojit se – vše je přece zbytečné, když to stejně slouží „jim“… A právě takový obraz oněch rad média přinášejí – obě zde zmiňované rady a oba zmiňované ředitelské příběhy jsou popisovány jako zkrátka a dobře „zadaná“ věc. Neprůhlednost a kuloárovitost je nám nekomplikovaně podávána jako nevyhnutelná, div že ne přirozená záležitost. Což má – snad – ztlumit spravedlivý hněv, jedinou sílu, která dokáže vyburcovat pasivní většinu k tomu, co by se dalo nazvat nalezením politického tématu.
Autor je mediální analytik.